Česká misie

 v Chicagu

 

 

  Úvodem

  Kontakt

  České bohoslužby

  Česká škola

  Služby misie

  Kulturní akce

  Hlasy národa

  Informace o misi

  Fotogalerie

 

 


 

HLASY NÁRODA - VOICES OF THE NATION - Měsíčník České Misie v Chicagu

Vydává Česká Misie - náboženské a kulturní středisko 9415 Rochester Ave. Brookfield, IL 60513

Mobil: (708) 533 - 1050, Telefon + Fax: (708) 255 - 5117, E-mail: velehradchicago@comcast.net

Řídí: Mons. Dušan Hladík s redakční radou.

Adresa: HLASY NÁRODA, 9415 Rochester Ave. Brookfield, IL 60513

Roční předplatné (12 čísel) – USA osobní odběr 30.00 USD, USA poštou 1.třída 40.00 USD, Canada letecky 40.00 USD, Cizina letecky 55.00 USD. Jednotlivé číslo 2.50 USD. Nevyžádané rukopisy se nevracejí, redakce si vyhrazuje právo zaslané články a dopisy zkrátit, aniž by tím byl změněn jejich původní obsah. V otázkách soukromých zjevení, která dosud nebyla schválena církví, se plně podřizujeme definitivnímu rozhodnutí církevní autority.

 

- Hlasy národa mají rozsah 32 stránek včetně barevné obálky.

- Uzávěrka je koncem kalendářního měsíce.

- Nové číslo vychází a rozesílá se první týden v následujícím měsíci.

 

Z obsahu vydaných čísel vybíráme:

 

Číslo 3/2009

·        Kostel sv. Josefa v Senetářově

·         Česká misie v Chicagu má nový kostel

·         Stála jsem u brány nebe a pekla (5)

·         Stručné dějiny vzniku islámu (2)

 

Zvěstujeme Vám radostnou zprávu            

 

Česká misie v Chicagu zakoupila

 

NOVÝ KOSTEL

 

 

Nachází se na:  9415 Rochester Ave, Brookfield, IL 60513

Kostel má kapacitu asi 160 míst k sezení, pod kostelem je hala stejných rozměrů a velká zařízená kuchyně.

Ke kostelu přiléhá boční trakt, kde jsou v 1.poschodí 3 kanceláře a velká klubovna.

V suterénu je 1 kancelář, sociální zařízení pro muže a pro ženy a klubovna stejných rozměrů jako v 1.patře.

Ke kostelu přísluší velký zatravněný pozemek (zahrada) vhodný pro pořádání pikniků.

Poslední budovou areálu je fara, ta má obývací pokoj, jídelnu a kuchyni, 4 ložnice a 2 koupelny a dvojitou garáž.

U kostela je dostatečný prostor k parkování aut.

Česká misie zakoupila kostel od Metodistické církve za $ 850.000,- z toho $ 50.000,- bylo dáno jako základ

a zbývající částka $ 800.000,- je na splátky do konce roku 2013, úrok půjčky je 2%.

Misie musí splácet nejméně $ 5.000,- měsíčně. Počítáme s tím, že hlavní část uhradíme jakmile se prodá

stávající misijní dům v Ciceru. Kostel bude zasvěcen, jako dosavadní kaple našim národním patronům.

Po nejnutnějších úpravách chceme, dá-li Pán Bůh, zahájit pravidelné bohoslužby v novém kostele v sobotu

před květnou nedělí t.j. 4.dubna 2009 v 6,30 večer. Plánujeme zde již bohoslužby celého Svatého týdne.

U příležitosti otevření nového kostela připravuje skupina mladých Pašijové hry se zpěvy,

které budou provedeny na Květnou neděli, na Zelený čtvrtek a na Velký pátek.

Na zahájení zveme všechny členy misie a prosíme Vás, abyste též pozvali své přátele a známé. Podrobný pořad bohoslužeb ve Svatém týdnu zveřejníme v příštím čísle Hlasů národa.

 

Náš nový kostel potřebuje také finanční pomoc.

Budeme Vám vděčni za jakýkoli dar.

Jména dárců nad $ 100,- zveřejníme v Hlasech národa.

Kdo věnuje dar nad $ 1000,- dostane navíc čestný titul “Stavitel chrámu”

a jeho jméno bude trvale umístěno na pamětní desce v předsíni chrámu.

Za všechny naše dobrodince konáme modlitby a pravidelně obětujeme mše svaté.

Všechny dary Vám také potvrdíme pro odpisy na daně.

 

Korán a jeho srovnání s Biblí

 

 

   Korán - svatá kniha muslimů - je rozdělen na 114 kapitol zvaných súry. Jed-notlivé súry jsou různě dlouhé, nejkratší má jen tři verše, zatímco nejdelší má 286 veršů. Počet veršů však není rozhodující pro délku súry. Starší súry mají totiž verše velmi krátké, zatímco v pozdních súrách má jeden verš často deset až patnáct řádků arabského textu. Každá súra má také svůj název, který však má málokdy nějaký vztah k jejímu obsahu. Jednotlivé súry jsou v Koránu rozděleny do čtyř období:

1. mekkánské období 1. - 46. súra

2. mekkánské období 42. – 67. súra

3. mekkánské období 68. – 88. súra

Medinské období 89. – 114.  súra

   Kromě jedné všechny súry uvádí tzv. basmala, což jsou slova: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.“ Tato věta sloužila pravděpodobně v době Mohamedově a těsně po něm jako dělítko mezi jednotlivými súrami. Pro praktické účely rozdělili muslimové celý Korán bez ohledu na súry na třicet přibližně stejně dlouhých částí, což odpovídá 30 nocím postního měsíce ramadánu, v jehož průběhu má každý muslim odříkat celý Korán. Počet veršů Koránu kolísá podle jednotlivých učenců od 6204 do 6236. Na začátku 29 súr se hned za bas-malou nachází skupina písmen, jejich význam se do dnešního dne nepodařilo rozluštit a část muslimských vykladatelů Koránu v nich vidí Boží tajemství.

   Arabské písmo v době Mohamedově bylo dost nedokonalé a vyvinulo se z písma aramejského. Podobně jako ostatní semitská písma nevyznačovalo arabské písmo krátké samohlásky a někdy ani dlouhé a dokonce pro různé souhlásky se někdy používal stejný znak. Písmo však dobře vyhovovalo pro mekkánské obchodníky, kteří se omezovali na vedení stručné korespondence, stvrzenky, krátké smlouvy a účetnictví. Tak mohlo při čtení Koránu snadno docházet k záměně slov a jejich významu. (Podobný problém má však i Bible, kde původ-ní hebrejský text psaný bez samohlásek ve středověku doplnili rabíni tzv. masoretickými znaménky, která nahrazují vynechávané samohlásky a tak vytvořili normalizovaný liturgický text.) U muslimů věřícím předčítá a vysvětluje Korán zásadně jejich duchovní zvaný imán a protože dodnes neexistuje normalizovaný arabský text Koránu, znění i výklad knihy se tak podle jednotlivých oblastí může značně odlišovat. Jeden můj muslimský přítel mi před léty věnoval Korán přeložený do angličtiny podle Pákistánského vydání a zároveň mě upozornil, že se místy neshoduje s vydáním ze Saudské Arábie a jiných arabských zemí. V Koránu je asi 270 slov, která nejsou arabského původu a Mohamed je převzal ze syrštiny, hebrejštiny, aramejštiny, řečtiny a dalších jazyků, aby mohl vyjádřit své myšlenky, pro které v arabštině neexistovaly adekvátní výrazy. Z téhož důvodu byl nucen měnit nebo modifikovat významové nuance běžných arabských slov nebo si dokonce sám tvořit některá slova, která svou zvučností nebo tajemností měla zvýšit účinek textu na posluchače. Ovšem tato slova dnes způsobují vykladačům Koránu značné potíže. Ve snaze přiblížit ná-oženské pravdy posluchačům používal Mohamed často výrazy z běžného života. Protože se jednalo o obchodníky, je například poslední soud popisován jako zúčtování, kdy každý obdrží svůj účet za dobré a špatné skutky, nebo hmotná podpora proroka je považována za půjčku Bohu a podobně. Zde je nutno připomenout, že Korán je určen především pro posluchače s orientální mentalitou a zvláště u lidí arabského okruhu magická slova vyvolávají nadšení a vzrušení, zatímco západního člověka ponechávají většinou chladným a přistupujícím k textu s určitým odstupem.

   Korán nevznikl najednou, ale Mohamed v průběhu více než 20 roků své prorocké činnosti neustále pronášel další a další části, jejichž forma i obsah závisely na vnějších okolnostech a na jeho vlastním myšlenkovém vývoji. Na počátku ponechával „zjevení“ jen ve své paměti, která však nebyla vždy spolehlivá, jak sám na jednom místě utěšuje věřící, že za každý zapomenutý verš mu Bůh seslal podobný nebo ještě lepší. Teprve z medinské doby máme jednoznačné údaje o tom, že Mohamed používal některých svých přívrženců jako sekretářů a písařů a diktoval jim verše krátce po jejich „zjevení“. Muslimská věrouka hájí názor, že Mohamed byl analfabet a dodnes popírá, že by uměl číst a psát. To má své dogmatické důvody, neboť tím by se zdůraznil zázračný charakter Koránu jako slova Božího a popřela možnost, že by Mohamed čerpal nebo přímo vycházel ze Starého i Nového zákona. Moderní věda je však přesvědčena, že Mohamed uměl číst a psát, což bylo základním předpokladem mekkánského obchodníka. Z uspořádání jednotlivých súr vyplývá, že zasahoval do staršího textu, prováděl v něm opravy a změny a také slučoval menší části ve větší celky. Vodítkem pro to byl asi časový moment, aby části pocházející z přibližně stejné doby byly zařazeny vedle sebe. Ale právě tato práce je provedena nedůsledně.

   Značný počet muslimů znal rozsáhlé části nebo celý Korán nazpaměť, ale jelikož pocházeli z různých kmenů nebyla jednotná výslovnost a docházelo k záměně významu slov. Za chalify Uthmána došlo dokonce k rozbrojům kvůli čtení Koránu a proto byla ustanovena redakční komise asi 20 let po Mohamedově smrti, která prodiskutovala a srovnala sporné texty a výsledkem byl autorizovaný text Koránu, jemuž se ve vědecké literatuře říká „Vulgáta“ (Název je převzat od latinského překladu Bible svatým Jeronýmem). Avšak proti autentičnosti uthmánovského Koránu se ozvaly kritické hlasy mnoha muslimů a novějších evropských badatelů. Největšími kritiky byli šiité hlavně z toho důvodu, že v Koránu není ani jediné slovo o Alim a jeho údajném ustanovení ná-stupcem Proroka a hlavou muslimské obce – což tvoří základní článek jejich učení. Tvrdili, že súry o Alim byly své-volně vypuštěny, čímž byla v Koránu na několika místech přerušena souvislost. Šiité jsou sice donuceni užívat uthmánský text, ovšem vykládají jej mnohdy zcela fantastickým způsobem, aby v  něm nalezli podporu pro své učení. Jinou otázkou je, zda v uthmánské redakci jsou shrnuty všechny texty pokládané Mohamedem za „zjevení“. Mohamed totiž již v mekkánské době razil koncepci o „verších zrušených a zrušujících“, neboť stále vyvíjející situace ho nutila ke změnám postojů, předpisů či zákazů různého druhu. Například zpočátku chválil víno jako dar Boží a později je přísně zakázal tak jako jiné alkoholické nápoje nebo ustanovení ohledně jídla, gibly a dalších nařízení. Zde se tedy jedná o „zjevení“, která si protiřečí. A tak zjednodušeně řečeno to je důkazem, že Korám není slovo Boží, neboť Bůh i podle Koránu je vševědoucí a všemohoucí a proto se nemůže mýlit a odvolávat a měnit to, co již jednou vyslovil.

   Mohamedova utkvělá představa a ne-zlomná víra, že je poslem Božím, pověřeným samým Bohem zvěstovat Arabům nové náboženství, pronikaly ve stavu traumatických a extatických záchvatů při jeho „zjeveních“ do jeho podvědomí a vyvolávaly a ovlivňovaly jeho výroky. Mohamed nehlásá nové myšlenky, v jeho výrocích není žádný originální duch, ale celá koncepce Koránu potvrzuje skutečnost, že vychází ze Starého a Nového zákona, až na to, že falšuje některé příběhy a některé si vymýšlí, což by se dalo vysvětlit tím, že znal Starý a Nový zákon povrchně. Skutečnost, že všechny tyto rozdíly se snažily potvrdit důležitost nového náboženství – islámu – jako konečného stupně vývoje – přičemž je Mohamed označen jako pečeť proroků t.j. poslední prorok a z judaismu a křesťanství e učiněn pouze vývojový mezičlánek a z Ježíše Krista předposlední prorok, který ohlásí příchod posledního proroka Mohameda – jasně ukazují, že nejde o neznalost, nýbrž cílevědomý záměr.

   Mezi moderními badateli Koránu není nejmenší pochyby o příbuznosti koránského učení s židovským a křesťanským. Mohamed vědomě navazoval na biblický materiál a opíral se o jeho základy. Avšak přizpůsobil je arabskému způsobu života v otázce postavení ženy, bigamie a nemilosrdného zacházení s nevěřícími a tím získal tolik přívrženců. Mahomed nevytvořil ucelenou teologii, ale vytvořil jen určité zásadní představy, v nichž emoce vzniklá z náboženského vytržení převládá nad logikou a systematičností.  Pod vlivem jeho počátečních neúspěchů v Mekce v něm sílí představa, že Bůh předurčuje osudy a chování lidí – predestinace – jedny odsuzuje k věčnému utrpení a záhubě a jiné vyznamenává svou milostí, což odporuje představě Boha jako nejvýš spravedlivého a rovněž popírá svobodnou vůli člověka. Svým válečníkům vnutil představu, že délka jejich života je přesně vyměřena a že jejich život skončí ve stejnou chvíli ať je to ve válečné vřavě nebo doma v posteli.

   Korám zná tři kategorie nadpřirozených bytostí: anděly, džiny a satany. Džinové byli převzati ze starého arabského náboženství, zatímco učení o andělech a satanech je převzato z křesťanství a židovství. V Koránu jsou jménem uváděni tři andělé: Gabriel, jenž je ztotožňován s „duchem od Boha“ a je tím, který přináší Mohamedovi Korán, dále Miháil – Michael, o němž je jen jedna zmínka a Malik, který je hlavním strážcem pekla. Z Koránu vyplývá, že pohanští Arabové pokládali anděly za ženské bytosti. Učení o posledním soudu – eschatologie – a jeho následcích je velkou doktrínou islámu. Týká se nejen konce světa, ale i dalšího osudu blažených v ráji a hříšníků v pekle. Tyto představy byly převzaty z židovského a křesťanského učení, avšak řada prvků je odrazem populárních představ a mnohé z nich mají původ v Mohamedově vlastní imaginaci. Z Koránu není patrno, co se děje s lidmi v období mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. Na námitky mekkánců, že dřívější generace jsou již dávno mrtvy a proměněny v prach, Mohamed  odpovídá, že mrtví přece nemohou vědět, zda leží v hrobě den nebo tisíc let.

   Představy z první poloviny Koránu o rajských slastech včetně dobrého jídla, vína a mladých dívek – panen – byly předmětem prudkých útoků křesťanské polemické literatury pro hrubý materialismus, smyslnost a nedostatek jakékoliv duchovnosti. Je pozoruhodné, že v druhé části Koránu mizí rajské děvy z úvodního líčení a jsou nahrazeny „čistými manželkami“ t.j. pozemskými manželkami věřících. Pro věřící muslimy dovoluje prorok v Koránu čtyři manželky, zatímco pro něho byl počet manželek neomezený, konkubíny v to nepočítaje. Se svou nejmilejší manželkou Aišou se prý Mohamed oženil , když jí bylo sedm let. Aiša byla později podezřívána z nevěry, ale Mohamedovi se dostalo „zjevení“, které ji očistilo.

   Nejstarší kultovní povinností muslimů je modlitba. Původně se muslimové modlili pouze v noci. Částečně z obavy, aby nebyli předmětem posměchu nevěřících, částečně proto, že to byla praxe starých poustevníků a mnichů. Na konci prvního mekkánského období zavedl Mohamed nejdříve dvě denní modlitby – ráno a večer a k nim se později připojila ještě třetí v poledne. Teprve po smrti Mohameda se vyvinula povinnost pěti denních modliteb. V Koránu samotném nejsou přesně předepsána modlitební gesta, ani jejich pořadí. Vlastní modlitba se skládá z recitace určité části Koránu. O směru modlitby tzv. gible není v prvním období v Mekce žádná zmínka. Teprve po přesídlení Mohameda do Mediny se stal giblou Jeruzalém a po jeho rozchodu se Židy byla jako gibla ustanovena Mekka.

   Druhým úkolem vyznavačů islámu je almužna. Korán na mnoha místech odsuzuje egoismus bohatých Mekkánců a nabádá věřící k podporování chudých, sirotků, zajatých a nemajetných. Toto se ovšem týká pouze souvěrců. Vedle těch-to almužen zvaných arabsky „zakát“ se během doby vyvinula tzv. „sadaga“, což byla forma daně pro potřeby islámského státu, na válečné přípravy a pro jiné účely na cestě Boží.

   Další kultovní povinností muslimů je půst v měsíci ramadanu. Během dne ne-smí v této době muslimové nic jíst ani pít, nesmí kouřit, milovat se a dokonce nemohou polknout ani vlastní slinu. Zmírnění je povoleno pouze pro nemocné a

cestující, ale ti si to musí vykoupit almužnou. Půst je předepsán v Koránu jako náhrada za pouť, jako pokání za neúmyslné zabití věřícího či jiné porušení předpisů. Zabití nevěřícího není hříchem, právě naopak, je za ně slibována odměna v ráji.

   Zatímco ideu postů převzal Mohamed nesporně ze židovství, další kultovní předpis – pouť do Mekky, zvaná „hadždž“ je starý arabský náboženský zvyk. I když svatyně Kaaba v Mekkce byla spjata se starými arabskými božstvy, pokládal ji Mohamed již v mekkánské době za posvátné místo. Po jeho přesídlení do Mediny a po rozchodu se Židy se pro něj Kaaba stala střediskem veškerého kultovního úsilí. Začal v Koránu rozvíjet učení o Abrahámovi, jako praotci monotheismu, a jeho synu Izmaelovi, kterého mu porodila otrokyně Hagar, jako předku všech Arabů. Nesprávně je v Koránu uvedeno, že legitimní manželka Sára porodila Abrahámovi vedle syna Izáka také Jakuba. Podobně na rozdíl od Starého zákona, který zná pouze tři Noemovy syny: Šéma, Cháma a Jefeta, kteří se spolu s ním zachránili před potopou, mluví Mohamed v Koránu ještě o čtvrtém synu, který se při potopě utopil.

   Ještě větší zmatky jsou v Koránu ohledně Panny Marie a Pána Ježíše. Korán za Boží vyvolené označuje Adama, Noema, rod Abrahámův a rod Imránův, které vynikají nad ostatní lidstvo. (Súra 3 verš 33 a následující) Maria, matka Ježíšova, je zde označena jako dcera Imránovy manželky. Imrán z Koránu je ne-sporně biblickým Amrámem, o kterém píše 4. kniha Mojžíšova 26,59: Jméno Amrámovy ženy bylo Jókebed, dcera Léviho, která se narodila Lévimu v Egyptě. Porodila Amrámovi Árona a Mojžíše a jejich sestru Mirjam. Tyto události však historicky sahají do 13.století před Kristem. Súra 3 verš 37 dále vypráví, že o Pannu Marii pečoval v chrámě Zachariáš, otec Jana Křtitele,  a potom ve verši 45 a následujících popisuje andělské zvěstování Ježíšova narození a Mariino panenské početí. Dále je zde velmi uctivě pojednáno o Ježíši Kristu, ve kterém Mohamed vidí nového Adama, (3, 59) znalce Písma, moudrosti, tóry a evangelia (3, 48) a posla k Izraelskému národu, který je divotvůrcem, jenž z dovolení Božího léčí slepé, malomocné a křísí mrtvé (3, 49). Mohamed tedy pokládal Ježíše za jednoho z největších proroků, kterému se dostalo daru dělat zázraky, zatímco Mohamedovi to bylo odepřeno. Tak jako plete Mohamed Starý zákon, tak komolí i Zákon nový, když Ježíšovi připisuje skutky známé z apokryfních evangelií, kde například  udělal jako dítě ptáčka z hlíny, který jeho dechem obživl. Co je ale zásadní nedostatek, že Mohamed nevidí v Kristu Božího syna a Spasitele světa, jak to o něm jasně vypovídají evangelia.

   Za vrcholný omyl zakladatele Islámu osobně pokládám, že se domníval, že sám Ježíš Kristus předpověděl příchod Mohamedův na svět. Súra 61 verš 6 doslova říká: A vzpomeň si, jak pravil Ježíš, syn Mariin: „Dítka Izraele, já jsem vskutku poslem Božím k vám, potvrzujícím pravdivost toho, co bylo přede mnou sesláno z tóry, a oznamujícím vám radostnou zvěst o poslu, jenž přijde po mně a jehož jméno Ahmad bude.“ Avšak když předvedl jim jasné důkazy, řekli: „To je kouzelnictví zjevné.“

   V evangeliu sv.Jana se opakovaně mluví o „Přímluvci“, který přijde po odchodu Ježíše Krista na svět. - Budu prosit Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky. (Jan 14,16) - Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. (Jan 16,7) Tímto Přímluvcem se zde ovšem myslí Duch svatý, jak výslovně sám Ježíš uvádí: Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (Jan 14,26)

   Biblický text používá řeckého slova Parakletos, t.j. Přímluvce, Těšitel. Podle názoru moderních exegetů zřejmě došlo při starověkém překladu evangelií do arabštiny k záměně slova Parakletos za podobné Paraklýtos, což znamená slavený, chválený, oslavovaný – arabsky Muhammad nebo Ahmad. Obě arabská slova jsou odvozena od kořene H-M-D, který znamená slavení, chválení (jak bylo již výše podotknuto v arabštině se samohlásky nepsaly). Tato záměna slov a mylný překlad Nového zákona má ovšem velký význam pro islámskou teologii, která právě z tohoto textu vyvozuje, že příchod Mohameda byl předpovězen Pánem Ježíšem. Je politování hodné, že příchod skutečného Parakleta – Ducha svatého, který je tak detailně popsán ve 2.kapitole Skutků apoštolských Moha-med naprosto přehlíží, ale nahrazuje ho svým vlastním vystoupením, jako po-sledního a největšího proroka, o šest sto-letí později.

   I když Mohamed jasně popřel Božství Kristovo (Súra 5 verš 116), přece nakonec očekává setkání s ním u posledního soudu: A hle, pravil Bůh: „Ježíši, nyní tě odvolám a povznesu tě k Sobě a očistím tě od špíny těch, kdož neuvěřili. A ty, kdož tě následovali, učiním vyššími než ty, kdož nevěřili, až do dne zmrtvýchvstání. A pak se ke mně všichni navrátíte a rozsoudím mezi vámi to, v čem jste se rozcházeli. (Súra 3 verš 55)

Připravil Karel Chrobák

 

 

Číslo 2/2009

·        Tuřany a Matka Boží v trní

·         Panna Maria stále čeká (5) – pokračování z minulého čísla

·         Postní doba je dobou obrácení

·         Stála jsem u brány nebe a pekla (4)

·         Stručné dějiny vzniku islámu

Panna Maria stále čeká...(5)

Matka Boží se z exilu vrací domů do Prahy

 

Rozloučení s Matkou Boží v Exilu

 

   Dne 13. října 1884 svatý Otec Lev XIII.v přítomnosti několika kardinálů prožil hrozné vidění. Po odsloužení mše svaté ve své soukromé kapli najednou na stupních oltáře upadl jakoby do bezvědomí. Jeho tvář zbledla a z celého těla jakoby se vyt­ratil život, takže se zdálo okolostojícím, že opustil tento svět. Narychlo přivolaný osobní lékař zjistil s námahou slabý tlukot srdce. Po několika napjatých minutách papež nebyl vědomí a s pohledem jako u vytržení ze sebe vyrazil: „Oh, jak strašný to obraz mi bylo dovoleno spatřit". Pak se spěšně odebral do své pracovny, kde složil onu známou modlitbu: „Svatý Michaeli archanděle, braň nás" a nařídil se ji modlit po každé mši svaté v celé Církvi.

   Později se svěřil sv. Otec svým blízkým spolupracovníkům, že během své extase viděl ďábly a slyšel skřehotavý hlas Satanův, jak se chlubí před Bohem, že by mohl zničit Církev a celý svět přivézt do pekla, jestli by mu bylo dáno dosti času a více moci. Satan žádal 75 až 100 roků zvýšeného světového vlivu a to mu bylo dopřáno. Papeži pak bylo dáno na srozuměnou, že jestliže ďábel nedosáhne ve vyměřeném čase svého cíle, pak utrží ponižující a drtivou porážku.

   A byl to papež Lev XIII., jenž ve své encyklice Humanum Genus (Pokolení lidské) - odkryl pravou tvář Zednářů, kteří svým materialismem, okultismem a falešným humanismem vytlačovali ze středu lidského pozemského života pojem Boha a nahradili ho člověkem a Zjevené náboženství lidským rozumem. A další encyklika téhož papeže: Rerum Novarum ( Nového uspořádání) se zdánlivě marně snažila zachránit naše století před morem socialistických a komunistických hnutí, jež se stala jevištěm opravdu ďábelského řádění, jakého lidské dějiny nikdy před tím nezažily. A do tohoto spektra právě také zapadá jako mozaikový kamínek stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze

   „A Ona potře hlavu tvou.“ (Gen. 3,15) Tradice Cyrilometodějská a Svatováclavská však zapustila hluboké kořeny v českých srdcích; přinesla v nich vzácný plod hluboké úcty mariánské a přesvědčení o Její mateřské ochraně. Vždyť Matce Boží je zasvěceno přes 300 kostelů a kaplí v českých zemích, několik desítek poutních míst a tisíce obrázků nad lesními a polními studánkami.

   Když ďábelský komunismus nás vyhnal z naší milované vlasti, svěřili jsme své bloudění světem a svůj exulantský osud Té, která také musela utíkat před uk­rutným Herodesem s novorozeným Ježíškem a sv. Josefem do neznámé ciziny, do Egypta, aby zachránila život svého Dítěte.

   Hned v prvních těžkých letech našeho trpkého exilu jsme vztyčili na půdě americké Sázavy - Velehradu Mariánský sloup se sochou Neposkvrněné, jež svou nohou drtí hlavu ďáblovu a nazvali jsme ji matkou Boží v Exilu. A tak jsme se stali Jejími dětmi, jak si to přál i Kristus ve své závěti ze dřeva kříže slovy: „Ženo, hle syn Tvůj.“ (Jan, 19, 26)

   Vzájemná láska mezi dí­tětem a matkou patří k těm nejsvětějším citům, jež Stvořitel vložil do lidských srdcí. A tak jako mezi květy kraluje růže, tak v klenotnici našeho srdce zastiňuje všechny skvosty láska k ma­mince. „Máma“ je prvním slovem, jež dětská ústa vysloví. S pojmem matky ztotožňujeme často také naši rodnou zem a dokonce nám tolik drahou Prahu nazýváme matkou našich měst.

   Je tedy zcela logické, že v tom nejkrásnějším měsíci, měsíci květů, prosyceném vůní šeříků a kvetoucích akátů, oslavujeme nejen naši maminku, ale především naši Matku Nebeskou. Po celá staletí v měsíci květnu se vznášely každého večera z českých a moravských kostelů a kapliček modlitby svatého růžence, litanie loretánské a mariánské písně, kterými naši předkové vyznávali hlubokou lásku k Panně Marii. A zde v cizině jsme zůstali věrni odkazu Mariánského národa a každého roku jsme se scházeli v měsíci květnu k „Májové u nohou Matky Boží v Exilu“. Naši bratři a sestry z Kanady přijížděli každoročně v říjnu pod vedením Otce Josefa Šacha a pana Václava Vostřeze, aby v měsíci zasvěceném Panně Marii Růžencové vzdali synovský hold Matce Boží v Exilu a prosili za osvobození vlasti.

   Všechny vzácné hosty, kteří zavítali do Chicaga z naší rodné země jsme nikdy neopomenuli přivézt k soše naší milované Matky Boží v Exilu do Lisle. Tam spolu s námi děkovali arcibiskup olomoucký Otec František Vaňák i arcibiskup pražský Otec Miloslav Vlk za osvobození našeho národa od komunismu a za znovu nabytou náboženskou svobodu. Avšak nejvzácnější poutník - exulant stanul před paladiem třetího exilu už před 27 lety dne 25.dubna 1966. Byl to bývalý vězeň, kterého nezlomil ďábelský nacismus v Dachau, ani stejně ďábelsky prohnaná izolace rudých tyranů. Byl to symbol umlčené a pronás­ledované Církve, nekrvavý mučedník, burcující svědomí svobodného světa, pražský arcibiskup, pozdější kardinál Otec Josef Beran, primas český, který se svatým Pav­em pokorně doznával: „Milostí Boží jsme, co jsme.“

   Od sochy Matky Boží v Exilu a po modlitbě u hrobu opata Ambrože Ondráka odejel tehdy Otec arcibiskup přímo do auditoria Mortonovy vyšší školy v Berwynu, kde klub Domov z Národního Svazu Českých Katolíků předvedl Pašijové hry . Jak významná to spojitost! Sám kardinál Beran ji ve svém projevu vyjádřil zcela jednoznačně: „Právě vaše hry pašijové jsou posilou všech ochablých duší i u nás, poněvadž zde vidím právě tak skutečně předvedeno utrpení Kristovo, které je základem štěstí našeho pozemského i věčného, poněvadž je zárukou i našeho vítězství v přítomné Cestě křížové, kterou se ubírá Kristova církev v naší rodné vlasti."

   V neděli 23.května 1993 jsme se sešli u Panny Marie v Exilu k poslední „Májové“, jež byla zároveň naším rozloučením s Ní, ale bylo to loučení radostné, neboť konečně odcházela tam, kam po celá ta desítiletí se upíral její toužebný pohled - odcházela do země Cyrilometodějské a Svatováclavské, aby se stala opravdovou královnou českého národa, navždy rozdrtila hlavu pekelného nepřítele a tak zahájila tolik očekávané Mariino období.

   Na konci 19. století daroval francouzský národ americkému kontinentu známou sochu Svobody, která od těch dob vítá všechny emigranty do přístavu New Yorku.

    Na konci 20. století třetí československý exil poslal do srdce Evropy sochu Té, která z lidských bytostí zná nejlépe svého Božího Syna, ví dobře co je nejvíce potřeba udělat k nastolení spravedlnosti a míru ve světě.

Karel Chrobák

 

Projev Mons.Petra Esterky

pří pobožnosti na rozloučenou se sochou

Panny Marie v Lisle v neděli 23.května 1993

 

   Už naposledy se scházíme u této sochy Panny Marie v Exilu, kterou ve svém pro­jevu k lidem v Českos­lovensku u příležitosti jejího odhalení 22.5.1955 na tomto místě nazval nejdůstojnější pan opat Ondrák, PALADIEM SVOBODY ČESKÉHO NÁRODA.

    Před touto sochou se tehdy modlilo tisíce Čechů, Moravanů a Slováků, ba i příslušníků jiných národů, které byly ujařmeny tvrdou komunistickou diktaturou - byli to například zástupci Ukrajinského a Jugoslávského Orla, členové Ukrajinské katolické církve a také nejvzácnější host slavnosti. Jeho Eminence Tomáš kardinál Tiem, arcibiskup - metropolita z Pekingu v Číně, nej­vyšší hodnostář katolické Církve ze zemí zotročených komunismem. - Účastníci slavnosti tehdy, před 38 léty se modlili za osvobození našich národů, za opravdovou svobodu v křesťanském smyslu, modlili se za lásku v národě i mezi národy! Vždyť až do chvíle zbudování nové sochy Panny Marie pro pražský Mariánský sloup zněla nám Čechům v myslích ona výstražná a vpravdě prorocká slova pražského arcibiskupa a pozdějšího kardinála Karla Kašpara, která na začátku akce postavení Mariánského sloupu pronesl v Praze na Žofíně 27. března 1935. Arcibiskup tehdy prohlásil: „Uražený Bůh pro potupu Panny Marie bude usmířen teprve tehdy, až bude znovu vystavěn barbarsky stržený sloup. A bojím se. že u nás nebude lépe, dokud ona hrozná pohana, učiněná Matce Vykupitele, syna Božího, nebude tímto způsobem (znovupostavením sloupu) - odčiněna.“

    V roce 1955 postavením Mariánského sloupu, i když to bylo zde v Lisle, daleko od Prahy, byla urážka Neposkvrněné odčiněna. Ne-li úplně, byl to alespoň začátek očistného procesu. Ovšem už před rokem 1955 prošel náš národ potupnou a i bolestnou okupací nacistickým Německem. Kolik to krve bylo prolito nejlepšími syny a dcerami našeho národa během těch několika let války! A pak. po krátké době jakési svobody přišla další poroba národa, další okupace a persekuce. ten­tokrát okupace ještě daleko ponižující, neboť katany a mučiteli se stali svedení synové a dcery českých matek! Tak jako svedená a zfanatizovaná lůza 3. listopadu 1918 - tedy jen 6 dnů po vyhlášení založení Československé republiky - strhla v Praze na Staroměstském náměstí památný, umělecky nenahraditelný a českému katolickému lidu tak milý Mariánský sloup, tak, nyní tatáž luza pod vedením komunistických zaprodanců a fanatiku, opět na onom Staroměstském náměstí nerozumně slibuje posluš­nost těm, kteří vedou národ do propasti na popravu; těm, kteří opět zavrhli pravého a jediného Boha a na jeho místo postavili modlu. Místo Tvůrce se znovu klaní a podřizuje věci stvořené - Straně. Rozumějte straně komunistické a její pomýlené, nesmyslné a kruté ideologii, která v praxi, v ži­votě ničí, mučí a zabíjí.

    Ačkoliv myšlenka odčinění křivdy spáchané na Matce Vykupitelce vznikla už dávno ve vlasti, je pozoruhodné - zajímavé, že její provedení se stalo skutečností mimo Prahu, mimo vlast - v emigraci, v exilu! Stalo se to v době, kdy národ doma ve vlasti prochází opravdu těžkou zkouškou, kdy hlavně Církev je na Kalvárii - biskupové a představení řeholních společností jsou odtrženi od svých věřících, často v žalářích, kde mnozí kladou na oltář dar nejdražší - svůj vlastní život. A nejsou to jenom oni známí hrdinové a hrdinky, kteří obětují své životy a kteří jsou nám dnes známí, jako například Milada Horáková, číhošťský Otec Toufar, ale jsou to například tři  kněží, kteří umírají na šibenici v tzv. Babickém případě. Umírají v zapomnění, nevinní, ani vlastně oni sami neví proč. Jejich jediným přečinem je, že jsou kněžími katolické církve a ta je překážkou Straně a vládě k uskutečnění jejich nekalých cílů.

   Kolik to modliteb a obětí, kolik to slz a krve bylo třeba vycedit, než se lidé konečně přesvědčili, že bezbožecký systém Marx-leninismu, založený na třídním boji, je systémem zkázy! Nakonec ale modla komunismu padla. Stalo se tak díky Pánu Bohu a Panně Marii, díky všem těm modlitbám a obětem lidí, kteří trpěli v komunisty okupovaných zemích, stalo se tak ale také díky těm z nás, kterým se sice podařilo odejít, či uprchnout z těch ujařmených zemí, ale kteří jsme byli vlastně násilně vytrženi ze země, kde jsme se narodili, kde jsme byli doma. Kolik z nás trpělo a strádalo už tím, že jsme museli - často už i v zralém věku - začínat v cizině znovu. Bez rodičů, či bez manželky, které jsme museli, i s dětmi, nechat doma, jen abychom si zachránili holý život. Vytrženi z prostředí domova, jsme si museli zvykat na jinou řeč, jiné zvyky, jinou men­talitu lidí. A pak zde byl stesk po domově. Ona palčivá touha vrátit se ke svým kořenům.

   Jak důležitá byla v oněch letech naše víra v Boha! Jak důležitá byla ona modlitba či mariánská píseň, které nás naučila naše zbožná matka! Toto Paladium svobody českého národa, tato socha Pany Marie - pořízená společnými silami - Čechy, starousedlíky, zde v Americe i nově přišlými poúnorovými uprchlíky z komunisty ujařmeného Československa, se stala centrem, opěrným bodem a jistě i pojítkem v našem společném snažení a práci pro osvobození naší vlasti od komunismu.

   Dnes jsme oné svobody docílili. Není to sice stále ještě svoboda úplná a dokonalá, ale je to svoboda. I když následky více než čtyřicelileté komunistické propagandy v naší zemi ještě existují, i když zlo komunistického režimu nebylo úplně vymýceno, přece jen u nás doma začíná svítat - začíná nový život.

   Víte, že když jsme uvažovali o poslání sochy naší Paní v Exilu do Prahy, byly mezi námi dva názory – jeden, zastávající pozici, že by se socha měla poslat do vlasti, až lidé u nás se na její příchod připraví duchovně, že by pak socha mohla putovat od diecéze do diecéze, od města k městu, až by nakonec byla slavnostně postavena, za vědomí celého národa, opět na Staroměstském náměstí, kde stála po staletí a kam také patří.

   Ozval se ale i druhý názor! Aby socha byla do Prahy poslána už nyní, i za okolností ne zrovna příznivých, a aby svou přítomností v Praze na Strahově upozorňovala a vyzývala ty, kteří se s ní setkají, k obrodě národa po stránce morální a náboženské.

   Tento druhý případ je vlastně případem nás, exulantů, kteří se v těchto dnech a letech po tzv. sametové revoluci, vracíme ať už na krátkou dobu a nebo na trvalo zpět do naší osvobozené vlasti. Nebyli jsme národem doma přijatí tak, jak jsme o svém návratu po celá léta exilu snili. Je to asi pochopitelné, i když pro nás nepříjemná skutečnost. Lidé doma se změnili, změnila se tam celá situace. Změnili jsme se i my samotní.

   Přes všechny tyto změny na obou stranách nám však zůstala naděje v lepší, jasnější budoucnost našeho národa. Posíláme-li tuto sochu nám tak drahé Panny Marie, Matky Boží, našim lidem do vlasti, posíláme ji s tímto přáním:

   „Ať jednotlivcům i národu připomíná tato socha, toto Paladium svobody českého národa, že jen v Bohu a s Bohem je možné dosáhnout šťastného života. Ne vysoká produktivita v továrnách či na polích, ne bohatství a výz­načné místo mezi národy světa, ale láska k Bohu a bližnímu, ochota se obětovat pro dobro jiných, schopnost odpouštět si vzájemná provi­nění a nedorozumění, vymýcení sobeckosti a pocitu nadřazenosti, uznání své konečné závislosti na Bohu a hledání, upřímné a nezištné hledání vůle Boží ve všem, co podnikáme. Jen tyto hodnoty přinesou národu štěstí a spokojenost. To ať jsou tedy hodnoty, které budou vládnout v srdcích lidí v naší vlasti. O to Tě, Bože, prosíme a žádáme, na přímluvu Matky Kristovy, Panny Marie a všech našich českých svatých. – Amen.“

 

 

Stručné dějiny vzniku islámu

 

   Po teroristickém útoku na dvě budovy Světového obchodního centra WTC v New Yorku dne 11.září 2001 se pozornost světové veřejnosti zaměřila na hledání důvodů tak hrozného činu, při kterém zahynulo přes tři tisíce lidí. Teroristé byli islámští náboženští fanatici z teroristické organizace Al Kajda, kterou vytvořil a dosud řídí saudsko-arabský milionář Usama bin Ladin skrývající se v horách na hranicích Afghánistánu a Pákistánu. Jelikož je v Koránu údajně příkaz ovládnout nábožensky, ale i politicky celý svět, začala celosvětová diskuse, zda toto není začátek střetů dvou civilizací, které na jedné straně představuje Evropa a západní svět na čele se Spojenými Sáty Americkými s charakteristickými znaky svobody, liberalismu a tolerance a na druhé straně islámský svět s diktátorskými režimy a absolutní netolerancí v celém rozsahu veřejného i soukromého života. Klíčem k pochopení života i vládnutí v islámském světě je Korán. Podle muslimů Korán a Sunna, což je muslimská posvátná tradice opírající se o příběhy, výroky a činy proroka Mohameda zvané „Svaté zvyklosti prorokovy“ podává odpovědi na všechny problémy světa – od správy státu až po používání párátek. Sunna je vlastně sbírkou poučných povídek, kde se kromě vlastního textu nachází i jeho výklad a tyto texty se používají k vysvětlení nejasných míst v Koránu, která jsou velmi četná. Korán a Sunna jsou základem muslimského práva Šariatu a jsou uznávány jako posvátné knihy. Jejich vyznavači se nazývají Sunité a tvoří téměř 90% všech muslimů. Druhý směr islámu reprezentují Šiité (Irán, Jemen a část Iráku), kteří zjednodušeně řečeno neuznávají Sunnu za svatý spis a vyzvedají důležitost Aliho – synovce a později adoptivního syna prorokova, který prý znal zvláštní výklady zjevení předané mu samotným Mohamedem. Obyvatelé Iránu nejsou Semité, ale potomci Peršanů, tedy indoevropané. Pojmenování Korán se odvozuje od arabského slova Karáa t.j. číst, přednášet, recitovat. Podle muslimské věrouky nebyl Korán sepsán lidmi, nýbrž existoval věčně a jeho originál je uložen pod trůnem Allahovým v nebesích. Lidem předal jeho obsah prorok Mohamed, kterému jej po částech zjevoval archanděl Gabriel.

   Mohamed (arabsky Muhammad, t.j. slavený, vyrostlý) se narodil okolo roku 570 v Mekce jako nejmladší syn Abdallahův, který zemřel před jeho narozením. Po smrti matky se čtyřletého chlapce ujal nejprve jeho děd a pak jeho strýc Abu Talib, s kterým jezdil na obchodní výpravy do Sýrie. Ve svých 25 letech vstoupil do služeb o 15 let starší zámožné vdovy Chadidži, s kterou se brzy oženil. Narodili se mu dva chlapci, kteří zemřeli v útlém věku a čtyři dcery, z nichž historicky je známá Fatima, pozdější choť jeho vlastního synovce Aliho. Sociální situace Mohamedova se sňatkem značně zlepšila. Nemáme však žádné informace o jeho náboženském vývoji v době před jeho působením. Jistotou však zůstává, že prožíval hlubokou psychickou krizi spojenou s celkovou morální, náboženskou a sociální krizí v jeho rodišti. Jeho nové náboženství obsahovalo i jiné než čistě náboženské prvky. Před Mohamedem arabské náboženství bylo prostoupeno fetišismem, úctou ke hvězdám a modloslužbou.

   Podle tradice se dostalo Mohamedovi prvního zjevení v roce 610, tedy v době kdy mu bylo okolo 40 let, kdy ho nějaká velká postava žádala, aby pracoval jako prorok. Počátky islámu (odevzdání se do vůle Boha) byly mírumilovné a velmi skromné – věřících nebylo ani dvacet – mezi nimi jeho žena a synovec Ali. První súry (kapitoly) Koránu neobsahují žádné ústřední jádro – není zavrhováno mnohobožství ani uctívání model, není zdůrazněna jedinečnost Boží nebo idea posledního soudu a posmrtného života. Tyto rysy se projevily později.

   Korán – svaté písmo muslimů obsahuje sbírku textů přednášených Mohamedem v průběhu více než dvaceti let jeho prorocké činnosti a považovaných jím za zjevení Boží. Při zjeveních upadal Mohamed do určitého druhu epileptického záchvatu, byl obrácen nazad, oči planoucí, pěnu kolem úst a byl zbrocen potem. Zjevení vykládal svým přátelům, kteří na jeho příkaz je začali zaznamenávat. Zpočátku narazil Mohamed na odpor svých soukmenovců, mezi nimiž byl i jeho strýc Talib a jeho bratr Laháb, kteří rázně popírali jeho vyšší poslání, nazývali ho bláznem a žádali po něm zázraky na důkaz jeho poslání. V době tohoto boje se zdálo, že Mohamed je ochoten přistoupit na určitý kompromis. Tehdy recitoval verše, v nich udával, že je možno se obracet k pohanským božstvům ženského pohlaví Al Lát, Al Uzza a Manát jako k přímluvcům u Boha. Nespatřoval v tom žádný rozpor mezi vírou v jediného Boha a připuštěním dalších nadpřirozených bytostí. Po kritice tehdejších židů i křesťanů si za určitou dobu Mohamed uvědomil všechny důsledky tohoto kompromisu – verše odvolal a na jejich místo dal nové verše rozhodně odsuzující kult oněch tří božstev a prohlásil, že ty původní verše mu našeptal sám satan. Pro tyto původní verše se ujal název „Satanské verše.“ V této souvislosti si připomeňme, že iránský nejvyšší ajatoláh odsoudil k trestu smrti a vyhlásil odměnu $ 1,000.000 za usmrcení spisovatele Rushdiho, za jeho knihu „Satanské verše,“ která bere v potaz božský původ Koránu.

   V Mekce postupně zesilovala náboženská blokáda Mohameda a jeho malé hrstky stoupenců, takže se zdálo, že islám jako náboženské hnutí i jeho obec věřících je odsouzena k zániku. Prorok, když viděl svou bezmocnost, dohodl se s představiteli většiny kmenů v Jathribu, města nedaleko Mekky a poslal tam napřed asi 70 svých přívrženců a pak po pokusu jej v Mekce zabít, sám tajně utekl z Mekky. Dne 22.září 622 dorazil na okraj Jathribské oázy. To byla tak zvaná hidžra, což znamená útěk. Jathrib přijal na prorokovu počest nové jméno Medina, což znamená Město Prorokovo. Muslimové začínají svůj letopočet hidžrou, takže mají o 622 roků méně než celý ostatní svět.

   Na rozdíl od nepřátelského prostředí v Mekce byl Mohamed v Medině všeobecně uznáván a vážen. Z hlasatele nového náboženství se v Medině stává politik, zákonodárce, soudce, vojevůdce i zakladatel nové společnosti, která se již neopírala o kmenovou soudržnost, ale o soudržnost ideovou vyrůstající z nového náboženství – islámu. Toto vše je obsahem tak zvaných medinských súr (kapitol), v nichž je položen základ k politicko-sociálnímu uspořádání muslimské obce – hlavní zásady mezilidských a společenských vztahů, různé příkazy a omezení končící hrůznými popisy pekelných trestů pro nevěřící a nebeských požitků, které se ovšem velmi podobají pozemským, pro ty, kteří uvěří. Doplňkově obsahují i náboženská témata a další rozpracování teologie a dogmatiky. Bylo zdůrazňováno, že tak jako byli starozákonní proroci a Ježíš povoláni k Židům, tak nyní poslal Bůh Mohameda k Arabům, kteří do té doby neměli vlastního proroka. Mohamed očekával, že židovská obec v Medině ho přijme jako jednoho ze svých proroků, jako pokračovatele zejména Mojžíše, ale Židé k jeho zklamání začali napadat základy jeho učení s poukazem na zjevné a velké rozpory mezi Starým zákonem a Koránem. Z toho vyvozovali, že Mohamed není žádným prorokem a Korán žádným Božím zjevením. V té době byl tak zvanou „Giblou“ t.j. směrem, jímž se věřící obraceli při modlitbách Jeruzalém a muslimové také dodržovali židovské svátky a půst.

   Když polemické útoky začaly být prudší, změnil Mohamed svou politiku a začal tvrdit, že Židé úmyslně změnili původní Abrahámovo učení a odchýlili se od něj. Později dle Mohameda tak učinili také křesťané a provedli změnu v Novém zákoně. Mohamed chce obnovit původní čistotu Abrahámovy víry, z kterého udělal dokonalého představitele základního monoteistického učení a nazval ho Hanifem – opravdu spravedlivým. Současně otočil Giblu směrem ke Kaabě, což je posvátná svatyně v Mekce ve tvaru kostky 15 metrů vysoká, 10 metrů dlouhá a 12 metrů široká a je pokrytá černým sametem. Do výšky asi 3 metry je samet odhrnut a jsou vidět tmavě šedivé kvádry, z nichž je postavena. Do východního rohu je zasazen černý kámen – pravděpodobně meteorit – což je srdce Kaaby. Na další straně je půlkruhovitá zídka, pod níž je údajně pochován prorok Izmael a jeho matka Hagar. Mohamed v rozporu s tradicí a starým zákonem tvrdil, že svatyně je dílem proroka Abraháma a jeho syna Izmaela. V blízkosti Kaaby je kámen se stopami Abraháma, na který si měl stoupnout při stavění svatyně. Dále místo židovských postů zavedl půst v měsíci ramadanu a aby roztržka se Židy byla očividná, sváteční den místo soboty (židovský sábat) přesunul na pátek s kázáním a společnou modlitbou v poledne. Nemohl však zatím proti Židům vystoupit rozhodněji, jelikož tito měli silné spojence v některých medinských náčelnících. V té době začal Mohamed organizovat menší vojenské oddíly, které napadaly mekkánské karavany a tím zasahovaly Mekce smrtelné rány, protože tamní život byl absolutně závislý na obchodu se Sýrií. V březnu 624 došlo s Mekkánci k rozhodující bitvě u Badru, kde Mohamed s početně mnohem menším vojskem zvítězil, zmocnil se velké kořisti a zajatců a tím teprve zajistil svému náboženství trvalé místo ve světových dějinách. Korán připisuje toto vítězství přímo Bohu a Mohamed za znamení, kterým Bůh potvrzuje jeho prorocké poslání. Část kořisti věnoval vlivným Mediňanům a zajistil si tím jejich neutralitu při úplném zlikvidování židovské obce, napřed v Medině a postupně i v blízkém okolí. Muži byli obyčejně zavražděni, děti a ženy prodány do otroctví. V dalších letech docházelo mezi vojsky Mohameda a Mekky k četným válečným akcím, které skončily v roce 630, kdy Mohamed přitáhl s deseti tisíci vojáky k Mekce a ta se vzdala, předáci přijali islám a uzavřeli mír s Mohamedem, který se ukázal velkomyslným – jen 4 Mekkánce dal popravit za úkladné vraždy a všem ostatním odpustil. Tito jej uznali za proroka Božího, přijali islám a vstupovali do jeho oddílů, které již čítaly přes 20 tisíc vojáků a snadno porážely další okolní kmeny, čímž se začala rýsovat faktická politická jednota Arabie, přičemž Mohamed přijímal od jednotlivých kmenů slib věrnosti a poslušnosti. Tím došlo ke spojení islámu, jako nového náboženství, se státní mocí, jak je až do dnešní doby realizováno v muslimských zemích s výjimkou Turecka.

   Poslední léta svého života strávil Mohamed v Medině. Připravoval se na další dobyvačné výpravy a věnoval se organizaci nového státu. V březnu 632 řídil osobně pouť do Mekky a tehdy stanovil přesný rituál a formu obřadů s poutí spojených. Po návratu do Mediny onemocněl a 6.června 632 zemřel v domku své nejmilejší ženy Aiši (kromě ní měl velký harém žen). Když se jeho přívrženci nedočkali prorokova zmrtvýchvstání, které očekávali podobně jako u Ježíše Krista, nezbylo jim nic jiného, než aby proroka pohřbili. V Medině nad jeho hrobem zbudovali velký náhrobek, který je dnes součástí Prorokovy mešity, nazývané „Místo pokory“ a je druhým nejuctívanějším poutním místem islámu. Třetím posvátným místem je chrámová hora v Jeruzalémě, odkud byl údajně vzat prorok Mohamed do nebe. Tato epizoda, kterou Korán popisuje jako prorokovu noční cestu, má být jakousi analogií Kristova nanebvstoupení. To se událo za přítomnosti apoštolů a dalších učedníků na Olivové hoře nad Jeruzalémem, protože však podle Koránu je islám pravověrnějším náboženstvím než křesťanství, tak Mohamed, který je poslední a největší prorok, musí mít přednost před Ježíšem i při svém nanebevstoupení, které se tak událo na daleko významnějším místě, tam kde kdysi stával Jeruzalémský chrám. I když ve skutečnosti Mohamed nikdy v Jeruzalémě fyzicky nebyl, podle Koránu tam byl tajuplně přenesen jedné noci i se svým oblíbeným bílým koněm, byl vzat do nebe a potom se zase vrátil zpět, aby věřícím mohl zvěstovat Boží zjevení, kterého se mu tam dostalo. Dnes na tomto místě stojí Skalní chrám zvaný též Omarova mešita, kde se poutníkům ukazuje místo odkud vstoupil Mohamed na nebesa s otiskem prorokovy nohy a také jeho tři vousy. (Pokračování příště.)

Připravil Karel Chrobák

 

Číslo 1/2009

·         Poutní kostel Očišťování P.Marie v Dubu nad Moravou

·         Kronika České misie v Chicagu v roce 2008

·         Panna Maria stále čeká (4) – pokračování z minulého čísla

·         In memoriam Cyrila Příkazského

·         Stála jsem u brány nebe a pekla (3)

·         Z dějin starého Ruska

 

 

Z kroniky České misie v Chicagu v roce 2008

 

V roce 2008 bylo v České misii :

 

5    svateb

30  křtů (2 dospělí a 28 dětí)

1    dospělý byl přijat do katolické církve

6    prvních svatých přijímání (3 dospělí a 3 děti)

3    biřmování (2 dospělí při křtu, 1 dítě při křtu pro východní obřad)

9    pohřbů

 

Akce České misie v roce 2008 :

 

19.ledna - plánovaný Maškarní bál byl zrušen z důvodu pohřbu pana Josefa Borýska, předseda UMS  

3.února - slavnostní mše sv. v klášteře v Lisle za účasti biskupa Petra Esterky, chrámový sbor zpívá za doprovodu orchestru Rybovu Českou mši vánoční

14.března - Duchovní cvičení ve spolupráci s Čs. Orlem v Chicagu tentokrát vede Fr. Dušan Hladík

25.března - Koncert klasického kytaristy prof.Vladislava Bláhy v kapli misijního domu

2. a 3.května - Garage sale - akce letos vynesla asi $ 2251,-

10.května - Oslava Dne matek - Koncert klasické hudby dětí z rodiny Slívovy v kostele Panny Marie Svatohorské a potom přátelské posezení v klubu misijního domu

5. až 8.čevrna - Autobusový zájezd na oslavu 25.výročí české kaple ve Washingtonu, D.C. s návštěvou Gettysburgu a New Yorku.

28.června - Oslava 55.výročí kněžství Fr. Odila Crkvy, OSB a 25.výročí kněžství Fr. Dušana Hladíka, brněnský herec Miroslav Gabriel Částek přednáší pořad z knihy Bruce Marshalla Plná slávy: Boží domácnost se musí uklízet.

3.srpna - Česká pouť k Panně Marii do Lisle tentokrát v duchu 90.výročí stržení Mariánského sloupu v Praze Miroslav Gabriel Částek přednáší Pražskou legendu Václava Renče s hudbou Zdeňka Pololáníka

10.srpna - Opět se účastníme mezinárodního procesí farnosti P. Marie Svatohorské – modlíme se zpíváme česky, anglicky a španělsky, potom zábavný program na prostranství u kostela

16.srpna - Miroslav Gabriel Částek přednáší pořad Každý své břímě na památku lidického faráře P.Josefa Štemberky podle knihy Františka Křeliny

4. až 18.srpna - Česká misie hostí Dixielandový orchestr mladých z Mariánských lázní, který koncertuje při mnoho příležitostech v Chicagu i v New Bufallo, MI

7.září - Výroční piknik se velmi vydařil

28.září - Slavnostní mše svatá na 69.Moravském dni tentokrát pořádaném na novém místě v Litevském centru v Lemont

5.října - Tradiční pouť na Svatý kopeček ve Wisconsinu, pořádaná v duchu 150. výročí lurdských zjevení

2.listopadu - Slavíme bohoslužbu za zemřelé v metodistickém kostele v Brookfieldu, který hodlá česká misie v blízké době zakoupit

7.prosince -  Mikulášská besídka s vystoupením dětí z české školy, ale i dalších, které se připojily, i za pomoci několika dospělých - tentokrát přišlo kolem osmdesáti dětí s rodiči

24.prosince - Tradiční půlnoční mše svatá - chrámový sbor a sólisté zpívali za doprovodu orchestru slavnou Rybovu Českou mši vánoční.

27.prosince - Vánoční koncert sourozenců Slívových

31.prosince - Silvestrovské posezení v klubu Misijního domu a noční adorace v kapli s poděkováním za přijatá dobrodiní v uplynulém roce

 

Panna Maria stále čeká...(4)

Cesta k obnově Mariánského sloupu

na Staroměstském náměstí v Praze

 

Socha Matky Boží v exilu

 

   Opravdovým duchovním otcem třetího českos­lovenského exilu v USA a v Kanadě byl nepochybně Otec opat Ambrož Lev Ondrák, O.S.B., jehož Svatoprokopský klášter v Lisle byl pro nás exulanty zvláště v prvních desetiletích exilu skutečnou americkou Sázavou a Velehradem zároveň.

   Opat Ondrák se jako velký Mariánský ctitel rozhodl pro zbudování nové sochy určené pro Mariánský sloup v Praze. Její vytvoření mělo znamenat víc, než pouhou obnovu nádherné sochařské památky na Starosměstském náměstí, přes které procházely tolikrát dějiny českého národa. V rozhodnutí obnovit pomník Panny Marie bylo obsaženo i předsevzetí zahájit v celém českém národě obnovu Mariánské úcty, kterou náš národ vynikal nad ostatní národy zvláště v době barokní, kdy se rozzářila novou krásou všechna mariánská poutní místa v českých zemích, zvláště Hostýn, Stará Boleslav, Svatá Hora, Svatý Kopeček a mnohá další, a kdy Praha dostala svou nejkrásnější podobu.

   Pod patronací opata Ondráka byla vyhlášena sbírka na znovuzbudování pomníku Matky Boží pro osvobozenou Prahu. Bylo to v době, kdy jsme všichni byli chudobní, a kdy dolar znamenal deset až dvacetkrát více než dnes. Nej­více přispěli kněží z řad exulantů, členové Cyrilometodějské ligy, zás­luhou pana Václava Vostřeze z Kanady, a Českoslovenští Orlové. Podle vyúčtování pořízeného dne 30.prosince 1954 ústředním náčelníkem Ing. Vladimírem Richtrem, v přítomnosti jednatele bratra Eduarda Vedrala a poklad­níka bratra Josefa Ivičiče, Orlové přispěli na celé dílo nadpoloviční většinou. Je důležité připomenout, že na orelské sbírce se podíleli exiloví Orlové z Chorvatska, Slovinska, Ukrajiny, Podkarpatské Rusi a vedle Československých Orlů z U.S.A. a Kanady také Českoslovenští Orlové z Austrálie, Rakouska, Anglie, Francie a z uprchlických táborů Valka, Weilmünster a Ludwigsburg. Také Orelstvo za železnou oponou se účastnilo sbírky a to ze všech 20 žup, včetně župy Západoslovenské, 13 jednot včetně dvou slovenských ( Bratislava z Pezinok) a 43 jednotlivců. K pozlacení glorioly s dvanácti hvězdami věnoval Dr. Vilém Stránecký zlaté předměty a několik exilních matek své osobní zlaté šperky.

   Úspěšná sbírka umožnila, že se sochu podařilo vytvořit již v roce 1954, který jako Mariánský rok vyhlásil papež  Pius XII. Sochu - v hlavních rysech podle té, která stála na Staroměstském náměstí - vytesal z bílého kararského mramoru umělec světového jména, sochař Svatého otce, profesor Alexander Monteleone. Svatý otec si přál sám sochu posvětit v Římě na ukončení Mariánského roku. Nemoc mu však nedovolila ani zúčastnit se závěrečných oslav tohoto roku. Povolal však kardinála Micaru, někdejšího papežského nuncia v Československu, aby sochu v jeho plnomocném zastoupení posvětil a sám pak k obřadu svěcení zaslal z nemocničního lůžka Apoštolské požehnání. Socha byla posvěcena 12.prosince 1954 v papežské koleji Nepomucenu za asistence opata Ambrože Lva Ondráka, O.S.B. a pozdějšího opata Tomáše Havlíka, O.S.B.

   V neděli 22. května 1955 bylo svatoprokopské opatství v Lisle svědkem dějinné události, jež se vepsala zlatými písmeny do kroniky československého exilu. Toho dne byla na „americké Sázavě“ ve svém exilu slavně přivítána socha Neposkvrněného Početí, před kterou zástupci české katolické Ameriky, Kanady a exulantů z řady slovanských národů - společně se zástupci amerického katolického studentstva - vzdávali smírný hold Matce Spasitele za urážku, jež byla spáchána ponurého 3.listopadu 1918 v Praze a vroucně Pannu Marii prosili za svobodu a rozkvět křesťanského života ve staré vlasti v Evropě, udupávané rudým terorem a pronásledováním církve. Byla to slavnost, o níž se dověděl prostřednictvím rozhlasových stanic Svobodné Evropy všechen lid Československa.

   Plánované slavné pontifikální mariánské bohoslužby se pro nepříznivé počasí nekonaly venku pod širým nebem, ale ve velké kolejní kapli. Během kázání, když prudký déšť silně bil na okna kaple, opat Am­brož L. Ondrák vyslovil naději, že bude možno přes nepřízeň počasí vykonat pobožnost venku a přivítat tak sochu Panny Marie v Lisle. A skutečně, ještě než skončil kázání, mraky na zataženém nebi se roztrhly a sluneční paprsky pozlatily opatství, zatím co celé okolí bylo nadále zataženo a mnohá blízká místa byla postižena průtrží mračen.

   Nejvzácnějším hostem slavnosti byl Jeho Eminence Tomáš kardinál Tien, čínský arcibiskup - metropolita z Pekingu. Hluboce na všechny zapůsobila slova opata Ondáka, kterými pozdravil přítomného pana kardinála: „Vaše Eminence, ve vás dnes pozdravuji zároveň Církev mlčící za železnou a bambusovou oponou. Pozdravuji ve vás dále utrpení národů, zotročených komunismem a pozdravuji ve vás také nejvyššího představitele katolické Církve ze zemí zotročených komunismem.“

   Vlastní slavnost započala obřadem posvěcení mramorem obloženého podstavce, na němž byla socha Panny Marie postavena. Obřad vykonal Otec opat Ambrož L. Ondrák, O.S.B. Pak byla zvolna snímána rouška v mariánských barvách – modré a bílé, jíž byla celá socha i s podstavcem zahalena. Při tom sbor svatoprokopského semináře zpíval Regina coeli (Královno nebes). Po těchto dojímavých okamžicích následoval smírný hold Panně Marii. K soše přistupovali zástupci a zástupkyně jednot­livých spolků a národních organizací s věnci a kyticemi. Hold vyvrcholil zpěvem všem českým srdcím drahé mariánské písně „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“.

   Slavnostní promluvu při obřadu pronesl věhlasný kazatel dp. Nicholas Norman, který zvlášť vyzvedl vítěznou pomoc, kterou Matka Spasitelova dává křesťanskému světu. Když kazatel vyřkl slova: „A ona potře hlavu tvou,“ jak je to vidět na soše, znovu se spustil prudký déšť, jakoby samo peklo chtělo zalomcovat těmito slovy pravdy. Slavnost musela být rychle ukončena. Lisle, které bylo jediným místem v celém okolí, kde až do té chvíle svítilo slunce, se stalo jevištěm běsivého deště. Zakrátko byla americká Sázava proměněna v onu Sázavu, kterou líčí Jaroslav Vrchlický ve své „Legendě o svatém Prokopu,“ přes níž se hnali vypuzení ďáblové.

   Teprve k večeru se počasí uklidnilo. Mezi klášterem sv. Prokopa a klášterem benediktinských sester Božského Srdce Páně jakoby přímo nad sochou se rozklenula nádherná zářivá duha - ono znamení, jež dal Hospodin Noemovi jako záruku, že již nepotrestá lidstvo potopou. Boží duha vytvořená nad hlavou Matky Boží v exilu se tak měla stát pro příslušníky našeho národa symbolem naděje na opravdovou svobodu rodné země a obnovu bratrské lásky.

Karel Chrobák

 

In memoriam Cyrila Příkazského

Vzhůru, Orle slovanský, vzhůru, vzhůru leť...

Cyril Příkazský

22.října 1917 – 26.prosince 2008

 

Děkujeme všem, kteří se s ním přišli na poslední cestě rozloučit

a vzpomenou si na něho v modlitbě s námi

 

Blanka Příkazská, manželka

Cyril Příkazský, Josef Příkazský,

Václav Příkazský a Ludvík Příkazský,

synové s rodinami

Marie Nováková, dcera s rodinou

a ostatní příbuzní v USA

a v České republice

 

   Již umlkla ta ústa, z nichž zaznívaly bujaré melodie moravsko-slováckých písní i šepot pokorné modlitby k Bohu. Již vyhasl ten zrak, z něhož vyzařoval životní optimismus a odvaha bít se s takřka nepřekonatelnými překážkami. Již dotlouklo to srdce, v němž hořela neuhasitelná láska k Bohu, k rodné zemi, k rodině a ke všem, kteří ho nazývali svým přítelem. Věrný syn Moravy Cyril Příkazský odešel k nebeskému Otci.

   Narodil se 22.října 1917 v Lužících u Hodonína, jako nejmaldší ze čtyř dětí, měl bratra Štěpána a sestry Cecílii a Ludmilu. Když starší bratr Štěpán ob-hlédl situaci v Jižní Americe, vypravila se za ním v době hospodářské krize v roce 1933 do Argentiny celá rodina a s ní i Cyril. Ten se brzy v nové zemi naučil španělsky a vyučil se automecha-nikem a posléze si otevřel vlastní autodílnu, kde opravoval především motorky a kola. V Argentině se Cyril Příkazský 3.prosince 1949 oženil s Blankou, děvčetem též českého původu, se kterou prožili 59 let šťastného manželského života. V Argentině se jim narodili sy-nové Cyril, Josef a Václav. Rodiče vštěpovali svým dětem lásku k rodné zemi jejich předků a doma je vyučovali českému jazyku, takže dobře zvládali tuto řeč jak slovem tak písmem. Cyril Příkazský se také angažoval v mnoha krajanských spolcích v Argentině a organizoval ochotnická divadla.

   Rodina Příkazských byla také hluboce zakotvena v katolické víře a žil v ní Orelský duch lásky k Bohu, vlasti a národu. Cyrilův blízký příbuzný Jiří Příkazský byl župním náčelníkem Orla velké Šilingrovy župy na Jižní Moravě. Orel na rozdíl od ostatních tělovýchovných organizací vždy upřednostňoval duchovní stránku nad fyzickou. Vrátil se k staročeskému hornickému pozdravu „Zdař Bůh!“ s poukazem, kde máme hledat opěrný bod našeho života – v Bohu. Orelské barvy, které se shodují s mariánskými – bílou a modrou symbolizují čistotu srdce a blankytnou oblohu, jež nás povznáší vzhůru k nebeským výšinám. Zakladatel Orla Mons.Jan Šrámek orientoval orelskou organizaci od jejího založení na zvláštní úctu k Vítězné ochránkyni Moravy – Panně Marii Svatohostýnské, u které se Orlové scházejí každoročně na srpnové pouti. V historii protikomunistického boje se zapsala na věčné časy manifestační pouť v srpnu 1948, kdy sto tisíc Orlů před celým světem projevilo svůj odpor proti komunistické diktatuře.

   Na pozvání Orlů také v roce 1961 přesídlil Cyril Příkazský se svou rodinou z Argentiny do Chicaga. Pracoval zde jako soustružník v továrně a narodila se jim zde dcera Marie a syn Ludvík. Cyril byl brzy zvolen náčelníkem Chicagské jednoty Orla župy Svatováclavské, která byla pokládána za nejaktivnější z celého českého exilu a dovedla udržovat historickou kontinuitu během komunistické okupace. Každého roku vedl Cyril Příkazský Chicagskými ulicemi orelskou krojovanou skupinu v průvodu porobených národů a podobně na sletech bratrských amerických Sokolů v Berwynu. V roce 1975 byl bratr Cyril Příkazský zvolen po Pavlu Svačinovi za starostu Chicagské jednoty a tím se ujal jejího vedení. Pečlivě se staral o to, aby byla každoročně v době postní konána duchovní cvičení, která byly otevřena pro všechny zájemce. V měsíci květnu se organizovaly májové pobožnosti u sochy Panna Marie v Exilu v Lisle a v říj-nu každoroční pouť k Panně Marii na Svatý kopeček ve Wisconsinu. Mimo to se u Příkazských často scházeli Orlové k náboženským debatám a společné modlitbě.

   Po smrti snad nejvýznamnějšího exilového orelského pracovníka Ing.Vladimíra Richtra v roce 1980 převzal bratr Cyril Příkazský do opatrování historický Ústřední orelský prapor Svatováclavské župy v Exilu, který je pokládán za nej-větší vzácnost a zároveň za důkaz historické kontinuity Orla v exilu. Na přední straně praporu jsou vyobrazeni sv.Cyril a Metoděj a na zadní straně vzlétající Orel držící ve svých spárech činku. Nahoře na žerdi je v relikviáři umístěn úlomek kamene ze sochy Panny Marie z Mariánského sloupu z Prahy, strženého 3.listopadu 1918. Dále je zde úlomek ze základů původního kostela z doby sv.Cyrila a Metoděje ze Sadů u Uherského Hradiště, hlína ze Svatého Hostýna a medaile sv.Cyrila dotýkaná jeho ostatků v kostele sv.Klementa v Římě. Do žerdi praporu je zaraženo 246 památných hřebů. Nejvzácnější je zlatý hřeb Svatého otce Jana Pavla II. A dále hřeby kardinálů, biskupů, opatů, kněží, Orlů Chicagské jednoty a mnoha orelských bratrů a sester z celého světa.

  Tento orelský prapor přivezl bratr Cyril Příkazský poprvé do Říma při příležitosti svatořečení Anežky České. Tehdy bratr Cyril o dojemném setkání se Svatým otcem Janem Pavlem II. řekl: „Na jeho podání ruky a upřímný pohled z očí do očí nikdy v životě nezapomenu.“ 

   Ústřední exilový prapor také doprovázel sochu Panny Marie v Exilu při jejím návratu do Prahy a při jejím vztyčení nad Strahovem 7.května 1994. Bratr Cyril Příkazský zde vykonával čestnou funkci mariánského praporečníka. Po slavnosti předal prapor za přítomnosti představitelů českého ministerstva kul-tury funkcionářům Orla, který byl ve vlasti obnoven po dlouhých 42 letech zákazu. Jako v exilu, tak i v obnoveném Orlu je Ústřední exilový prapor symbolem ideálů Orelstva a jeho činnosti náboženské a národní a bratr Cyril Příkazský je v dějinách Orelstva osobností, která toto historické napojení fyzicky uskutečnila.

   Dnes starosta Chicagské orelské jednoty župy Svatováclavské bratr Cyril Příkazský podává  své  poslední  hlášení Vítězné Ochránkyni Moravy Panně Marii Svatohostýnské: „Ve službách Tvých a pro Tebe svůj život jsem dal v sázku, abych po turnaji života si získal Tvoji lásku. Zdař Bůh!“

   Z projevu na rozloučenou proneseného Karlem Chrobákem

 

 


 

 

   Cyril Příkazský byl povolán na věčnost v ranních hodinách na svátek sv. Štěpána 26.prosince 2008. Posledního rozloučení v Pohřebním ústavu Švec a synové se zúčastnil nepřehledný zástup příbuzných, přátel a známých. František Schultz připomenul, že Cyril Příkazský byl aktivním členem mnoha krajanských organizací v Chicagu, vedle zmíněného Orla se angažoval ve Sdružení československých exulantů, v Národním svazu českých katolíků, v Ústředně moravských spolků a mnoha dalších organizacích. Dlouhá léta byl členem výboru pro organizaci Československého reprezentačního plesu, nacvičoval a režíroval česká ochotnická divadla, účinkoval v pěveckých sborech, pracoval ve fotbalovém klubu Sparta A.B.A. Chicago, organizoval mnohé zábavy, pikniky a jiné akce.

   S Cyrilem Příkazským jsme se naposledy rozloučili v úterý 30.prosince při zádušní mši svaté v kostele Panny Marie Svatohorské v Ciceru. Fr. Dušan Hladík poděkoval zesnulému za jeho celo-životní práci, péči o rodinu a především hlubokou víru v Pána Boha. Připomenul, že pocházel z kraje, kde před 11 staletími hlásali našim předků víru sv.Cyril a Metoděj a on, který po celý život nosil jméno apoštola Slovanů, stal se také šiřitel křesťanské tradice v rodině i ve svém okolí. Denně se modlil, každou neděli a často i ve všední dny chodíval na mši svatou, pravidelně přistupoval ke stolu Páně a ke svátosti smíření, spolu se svou manželkou Blankou organizovali modlitební setkání a živý růženec. Účin-ně pomáhal při práci pro Českou misii, byl jedním z prvních členů Misijní rady, pomáhal při opravách Misijního domu a s radostí přivítal myšlenku nového kostela pro Českou misii v Chicagu, pro který jako jeden z prvních se svou manželkou věnovali veliký dar. V duchu orelských ideálů nabídli manželé Příkazští po mnoho roků vždy o letních prázdninách svoji chatu u Michiganského jezera pro tábory dětí z české sobotní školy kardinála Berana, kdy se vždy s mladými začínal den mší svatou, pokračoval sportovními hrami a končil večer společným růžencem a potom zpěvem oblíbených národních písní při harmonice až dlouho do noci.

   Na věčnost odešel Cyril Příkazský připraven, posílen svatými svátostmi, s pevným vyznáním víry v Tojjediného Boha, obklopen péči nejbližších, zvláště manželky Blanky, se kterou prožili téměř 60 let společného života. Spolu se zbožným Simeonem z Lukášova evangelia mohl tak v poslední hodince říci: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu.“

   K poslednímu odpočinku jsme doprovodili Cyrila Příkazského na hřbitov Panny Marie Královny nebe v Hillside, IL. Kéž mu dá Věčný soudce za život plodný a požehnaný tu nejlepší odměnu, kéž i my naplníme odkaz bratra Cyrila a napodobíme jeho příklad, abychom se s ním jednou u Boha šťastně shledali.

Fr. Fušan Hladík

 

Číslo 12/2008

·         Klatovy – „V lůně Matky sedí Moudrost Otcova“

·         P.Josef Šach byl jmenován papežským prelátem a monsignorem

·         In memoriam Rev.Josefa Kadlece S.J., M.D., Ph.D.

·         Naše Vánoce v Ludwigsburku

·         Panna Maria stále čeká (3) – pokračování z minulého čísla

·         Stála jsem u brány nebe a pekla (2)

·         Poslední Vánoce Karla Čapka (k 70.výročí jeho úmrtí)

 

 

Naše Vánoce v Ludwigsburku

 

    24. prosinec 1949 - Štědrý den dětí bez domova. A přece to byl krásný den! Naposledy jdeme ráno tmavým dvorem do kaple na roráty. Tam to již voní Vánocemi. Podlaha je vydrhnuta, z kamínek sálá teplo. Poslední „Ejhle, Hospodin přijde.“ Kde a jakým jazykem budeme zpívat příští roráty? Je ještě tma, končíme posledním zvoláním „Ó královno Maria!“ Několik ubohých dipíků a mezi nimi naše rodina vychází z útulného tepla kaple do chladného a nevlídného prostředí kasáren. Ale v srdci si nesou trochu toho radostného tepla a jdou si upravit své kasárenské světnice, aby jim co nejvíce nahradily ztracený domov. Ve skladišti se vydávají vánočky, tedy do fronty. Je dlouhá, ale postupuje rychle. Dostaneme šest půlkilových vánoček, tři kousky syrové ryby, šest pomerančů a osmnáct jablíček.

   A teď rychle do práce. Musíme drhnout podlahu, čistit kamna, vynést popel, vyčistit boty, naklepat pokrývky a - pově­sit záclony. Ano, skutečné záclony. Nejsou sice nové, sem tam nějaká dírka, ale jistě jsou lepší, než jsme měli v kuchyni ve Strakonicích. A záclony, to už je u dipíků přepych. Dostali jsme je od dobré paní Jandáčkové, která nám připravila opravdu bohatého Ježíška.

   A ještě nemáme ozdobený stromeček. To však nám musí udělat Ježíšek nebo některý andělíček. Přijde velebný pán pro tátu, aby šel postavit betlém do kaple. Dlouho se s ním táta připravoval, než vyrobil několik figurek a oveček. Ale když ho postavil, každému se líbil. Zvláště budil pozornost dipík v populárním zeleném kabátě se širokým límcem, v zelených vojenských kalhotech, jak klečí před Ježíškem ubohý a opuštěný. P. Prachař byl nadšen a táta šťasten, že mohl něco pěkného udělat. A ještě jsme museli utíkat do lesíka pro trochu mechu. Tak stojí betlém na mariánském oltáři v zeleni a nad ním nápis: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Ale ještě nemáme sami žádný betlém. V rychlosti řeže táta svatou rodinku a hvězdu kometu. A tak k večeru stojí na poličce náš betlémek.

   Musím si zdřímnout, abych mohl na půlnoční. A když jsem po chvíli procitnul, překvapilo mne, že stromeček je už ozdobený a stojí na ubrousku na stolku mezi okny. Není na něm mnoho cuk­roví, ozdoby žádné, jen trochu lamel a deset svíček, ale líbí se mi a je krásný. A hlavně, že ho vůbec máme. Je tu tolik světnic, kde nemají stromeček žádný. V těch světnicích je málo hodných lidí, již odpoledne jsou mnozí opilí a ošklivý křik se rozléhá celým blo­kem. Těm lidem asi Ježíšek nic nenadělí, když oni zapomněli na něho.

   Už je tma. Maminka peče tři kousky ryby. Strejda Kostelecký ještě neodjel do Austrálie, proto jsme ho pozvali k večeři. Těžko seženeme šest plecháčů, abychom mohli všichni najednou večeřet. I ubrus je na stole. Rybí polévka není, jen já mám trochu zeleninové od oběda. Ostatní hned jí bramborový salát a rybu. Zdá se, že nám Pán Bůh ty tři kousky ryby tak požehnal, že jsme se všichni najedli a ještě zbylo. A máme ještě vánočky a dva plecháče cukroví a čaj a zrnkovou kávu. Úplné hody. Ale co tam daleko, na východě? Vidíme z okna právě tím směrem, kde je ukryta naše ubohá země. A v ní všichni, které máme rádi. Vzpomínají. I my vzpomínáme.

   Někdo klepe na dveře. Naši sousedé Skrbkovi a Průchovi přichá­zejí popřát radostné svátky. Potom přijdou i Flosmanovi a Šafusovi, i paní docentová Krejčová. U srdce hřeje ta pozornost. Jestlipak už naděluje Ježíšek? Jdeme se podívat s maminkou do chodby, jestli někde něco září. A když se vrátím, je náš stromeček rozsvícen a dárků plný stůl, okna i lůžko. A jaké věci, o kterých se nám ani nesnilo. Nejvíce prádla a šatů. Já jsem prosil Ježíška o medvídka a dostal jsem ho. Krásného bílého s červenou stužkou na krku. Jen se leskne. A knížky, omalovánky, barvičky, ořechy, fíky, datle. A ještě něco. Žádný nevěděl, co to je. Nikdy jsme to nejedli ani neviděli: burské oříšky, pro každého velký sáček. A holky dostaly panenky, dudlíčky a knížky. Lída dva velké balíky čokolády a kus šunky, maminka dvě krabice ryb a prádlo, táta kabát s vestou a kravatu a všechno možné prádlo, které nám Ježíšek prostřednictvím paní Jandáčkové nadělil. Radost jsme měli nesmírnou. Do čeho se dříve pustit? Vše je tak výborné. Pomalu ochutnáváme, pijeme čaj a kávu, kamna pěkně hřejí a my si vyprávíme. Co jsme již prožili a ještě prožijeme? Již sedm měsíců jsme v Německu.

   Podivuhodně nás Bůh vedl a žehnal nám, a povede nás i dále. Hodina za hodinou utíká. Zvoneček kempového kostela zvoní do tmavé noci, zve na půlnoční. Nebude zde, ale v ohromném kostele svatého Jana Křtitele ve městě pro všechny české kempy v Ludwigsburgu.

   Důkladně vystrojeni jdeme alejí podél polského kempu na Stuttgartskou ulici. Před kostelem září ohromný strom. Kostel je rozsáhlý, kromě veliké, zlaté sochy svatého Jana na hlavním oltáři, není nikde žádný obraz ani socha. Kostel užívají také evangelíci. Varhany jsou zde překrásné. Když odzvoní na věži půlnoc, rozjásají se varhany s doprovodem lesních rohů s nesmírným jásotem radosti a hučí to jako bouře. „Narodil se Kristus Pán...“ a hned na to „Tichá noc, Svatá noc…“ Sedím vedle táty, dech se mi tají a jen poslouchám a poslouchám. Ale již vychází kněží k oltáři. Uprostřed pan dr. Lékavý má mši svatou a my počínáme zpívat „Veselé vánoční hody...“ Varhany burácí, naplněný kostel dipíky burácí a my všichni zpíváme. Po evangeliu vystoupí kněz na vysokou kazatelnu a káže, nádherně káže o chudobě dítěte betlémského a o chudobě naší. To jsem již příliš unaven, nemohu udržet těžká víčka, pomalu usínám. Opřen o tátovo rameno šťastně dřímám. Ale sotva kázání skončí a varhany se znovu rozezvučí nemohu déle spát. Mám oči široce otevřené a zpíváme: „Nesem vám noviny...“ a zase slovensky „Tichá noc...“ Bouřlivým „...nám, nám narodil se!“ končí půlnoční mše svatá českých uprchlíků v Ludwigsburgu. Proudy vycházejí a směřují k Jagerhofu a Krabenlochu.

   Přicházíme do našeho bloku. Tam řve několik opilých zoufalců, kteří neznají v naší společné bídě jiné útěchy kromě pití. Pro mne byl tento den neskonale krásný. Velmi šťasten a spokojen pozdě usínám.

Jan Bouz

                                         Z knihy „Vzpomínky malého uprchlíka“

 

Panna Maria stále čeká...(3)

K 90.výročí stržení Mariánského sloupu

na Staroměstském náměstí v Praze

 

   V pondělí dne 3. listopadu 2008, v den 90.výročí stržení sloupu Panny Marie, se již od rána scházeli lidé uprostřed Staroměstského náměstí na místě, kde původně tento sloup stával. Základní kámen byl ozdoben květinami. Uprostřed stál na podstavci model sloupu a na dlažbě hlava Panny Marie - odlitek originálu ze strženého sloupu, pořízený se svolením pražského Lapidária. Lidé se modlili, zapalovali svíce a pokládali květiny. 

   V 10.00 hodin představitelé grémia Společnosti výkonný předseda akademický sochař Jan Bradna a místopředseda Společnosti Dr. Karel Kavička zahájili celodenní vzpomínkový program. Položili na základní kámen kytici bílých květů a poskytli přítomným zástupcům médií četná interview. Mnoha zájemcům pak po celé dopoledne i v odpoledních hodinách podávali informace o historii sloupu i o stavu prací na jeho obnově. Na několika panelech byla představena činnost Společnosti od jejího založení v roce 1990. Byly zde ukázky technologických postupů obnovy sloupu a výsledky již desetileté činnosti Mariánské kamenické huti akademického sochaře Petra Váni. Ta již vyrobila velkou část architektonických prvků sloupu. K dnešnímu dni téměř 80% celé architektury. To vyvolávalo velký zájem přítomných. I zástupci médií, redaktoři televizí a rozhlasových stanic se ptali na důvody proč pražský Magistrát ještě nedal svolení k obnově sloupu. Na tuto otázku jsme neuměli odpovědět a zdá se, že ani novinářům nebylo dáno při rozhovorech s magistrátními úředníky uspokojivé vysvětlení. Na místě bylo možné získat nové publikace PRAHA, mariánský sloup na Staroměstském náměstí (Jan Bradna, Karel Kavička), Pražskou legendu od Václava Renče a pohlednice, vydané Společností během její činnosti.

   Ve 14.00 hodin byla zahájena výroční schůze členů Společnosti, konaná v refektáři Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou v Platnéřské ulici. Refektář byl zaplněn do posledního místa. Po přednesení výročních zpráv o činnosti Společnosti a jejím hospodaření byly volby nového grémia na dalších pět let. Kandidovali všichni stávající členové a byli zvoleni na další období. Dále byli zvoleni tři noví členové. Počet členů grémia se tak rozšířil ze stávajícího počtu pěti na osm. Novými členy se stali: Eduard Severa z Brna, Eugen Kukla z Prahy a historik umění PhDr. Jaromír Stach z Prahy. Při příležitosti 90. výročí byli grémiem navrženi a následně zvoleni  čestnými členy grémia osobnosti, které nás dlouhodobě a významně podporují. Čestné členství obdrželi: Mons. ThDr. Jaroslav Škarvada, biskup, Václav Jiří Vostřez z Hamiltonu v Kanadě, manželé PhDr. Eduard a Alice Vedralovi z Chicaga, USA, František Šulc z Chicaga, USA a pan Martin Peroutka. Všem bude  zaslána  jmenovací  listina  čestného člena grémia Společnosti. Na schůzi rovněž vystoupil předseda Společnosti pro dialog církve a státu P. Mgr. Jiří Koníček s nabídkou spolupráce, zejména v oblasti uspořádání vědecké konference o mariánském sloupu. Velký zájem vzbudilo vystoupení akademického sochaře Petra Váni, který informoval přítomné členy Společnosti o postupu prací na výrobě sloupu a posledních aktivitách Mariánské kamenické huti. Po diskuzi dal všem přítomným členům Společnosti i jejich rodinám požehnání čestný předseda Společnosti opat P. Michael Josef Pojezdný, O.Praem.

   Pak se účastníci odebrali na Staroměstské náměstí, kde v 16.30 začalo vzpomínkové modlitební shromáždění. V 17.00 hodin se zcela zaplnil chrám Matky Boží před Týnem. Po zahájení (opat M. J. Pojezdný a Jan Bradna) vystoupila sólistka Světlana Trundová z Olomouce. Její nádherný zpěv dodal celému shromáždění mimořádnou krásu a byl oslavou Panny Marie. Po poslední skladbě: "Ave Maria", jí všichni přítomní aplaudovali. Pak vystoupil známý znalec pražských památek profesor PhDr. František Dvořák, CSc. se svým projevem k 90. výročí stržení mariánského sloupu. Zúčastnil se spolu s ostatními i následující pontifikální mše svaté, celebrované českým primasem, pražským arcibiskupem kardinálem Miloslavem Vlkem. Spolu s ním koncelebrovalo dalších šest kněží. Po mši svaté vyšel průvod k nové soše Panny Marie. V průvodu nesli originální obraz Panny Marie Rynecké ze strženého sloupu. Celý vzpomínkový den byl ukončen zpívanou litanií loretánskou za účinkování chrámového sboru kostela Matky Boží před Týnem. Vzpomínkový den proběhl důstojně a za značného zájmu veřejnosti i médií.

Dr. Karel Kavička

 

Protesty proti stržení sloupu

 

   Jak jsme již krátce zmínili v minulém čísle, bezprostřední veřejný protest proti stržení Mariánského sloupu vyšel od vzácné ženy, umělkyně a malířky - Zdenky Braunerové, dcery politika Františka Augustina Braunera (1810-1880). Poslechněme si, co později vyprávěla Dr.Hynku Dostálovi, který o tom napsal v České ženě, katolickém týdeníku, vycházejícím tehdy v St. Louis. V roce 1920 jsem se setkal v Paříži se dvěma význačnými českými ženami Renátou Tyršovou a Zdenkou Braunerovou. Hovořily i o strženém Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí. Obzvláště slečna Braunerová tuto surovost bezohledně a prudce odsuzovala a pravila: „Jsem upřímnou českou katoličkou. Když Mariánský sloup padl, vtírala se mi myšlenka, že musím něco učinit, abych tu hanbu českého národa odčinila. Přinesla jsem veliký věnec, ozdobila smutečním závojem a položila na podstavec kolem trosek sloupu. Nemohla jsem udělat více, abych svoji bolest utišila a urážku Matce Boží ve tvář vmetenou částečně napravila. Čekala jsem, že někdo z davu se na mne vrhne, uhodí, ale nestalo se tak. Přiznávám se, byla bych tu ránu ráda snesla pro své přesvědčení. A protože se nebojím, vložila jsem do věnce svou navštívenku, na niž jsem napsala: „Plným jménem protestuje Zdenka Braunerová.“

   Mezi předními českými spisovateli se k protestu přidali především Josef Holeček a Růžena Svobodová. Vůdčí představitel Katolické mod­erny Jaroslav Durych vystihl opravdu básnicky celou tragickou událost v Lidových listech. Uvedu alespoň závěrečnou dojemnou pasáž, v níž odhalil hloubku lásky ryzího českého srdce: „…a volali Marii jménem nejdůvěrnějším, nejtišším a nejkrásnějším, jaké má česká řeč ve svém pokladě a jaké má sotva která jiná řeč na světě, totiž Panenka Maria. Tímto jménem se jí zavazovali tak, jako by se Jí ujímali, jako by Jí dávali svůj chléb, příbytek, srdce, lásku, péči a starostlivost, jako by Ji prosili, aby vstoupila do jejich rodin, mezi jejich děti a stala se sestrou jejich dětí, adoptovanou dcerou českého národa, poněvadž jako Matka Boží se zdála příliš vznešená, nedosažitelná a úžasná, ale jako dítě zdála se bližší, lidštější a jistější. Nu a její obraz byl 3.listopadu stržen.“

   Z oficiálních kruhů se ozval jedině protest Národní rady, vedené Dr. Karlem Kramářem: „Mariánský sloup není v žádné souvislost s bitvou bělohorskou. Národní rada proto žaluje, že z historického nepochopení byl v Praze zničen pomník, jenž po stránce umění barokního patřil k nejvzácnějším pomníkům toho druhu ve střední Evropě a tím, že také bolestně bylo dotčeno citů náboženských.“

  Jaroslav Seifert, náš jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu, nazval sbírku, inspirovanou stržením Mariánského sloupu ne jinak než Morový sloup, neboť jeho básnická intuice, podpořená historickými vědomostmi o jeho milované Praze, vybrala ten nejpřiléhavější název.

  Uvedu alespoň několik novinových zpráv z tehdejší doby, abych poukázal jak otřesně zapůsobilo stržení Mariánského sloupu po celém území právě zrozeného Československa. V Národních Listech ze dne 23.listopadu 1918 jeden redaktor napsal: „Přijel jsem právě z jižní Moravy a sděluji vám, co jsem slyšel od našich vojáku, raněných v boji na Slovensku (Poznámka: bojovali tam s hor­dami maďarských komunistů, jež se pokoušely pod vedením Bely Kuhna o odtržení Slovenska a založení socialistického Maďarska). Vyp­rávěli: Z posledních událostí na Slovensku je vidno, že bude nutno Slovač nejen vojensky okupovat, ale i mravně získat. Narazili jsme v tomto posledním ohledu na větší překážky, než byly vojenského rázu. Většina Slováků je přesvědčena, že jim jdeme rozbourat kostely, svaté sochy a zrušit staré zvyky. Mnoho Slováků nás uvítalo s puškou v ruce. Maďaři totiž využili zničení Mariánské sochy v Praze k účinné protičeské agitaci, vylíčivše nás jako vlkodlaky, antikristy a jakobíny (jakobíni byli nejradikálnější politická frakce za francouzské revoluce, vyz­načující se protináboženskými akcemi). Marně se snažíme jim to rozmluvit. Shodili jste Panenku nebo ne? Je jejich odpověď. Je nutno zjednat nápravu a respektovat náboženské přesvědčení čtyř milionů Slováků. Jinak jsou pro nás ztraceni.“

   Hanácký národopisec Jan Vyhlídal zachytil mnoho svérázných lidových projevů z čerstvé popřevratové doby a tak v Literární příloze moravského Našince ze dne 29. května 1921 se k nim vrací: noviny se pilně četly, nové roztodivné zprávy se roznášely krajem. Nejvíce pobouřila zpráva, že čeští socialisté 3.listopadu rozbili Mariánskou sochu v Praze: „Nebode to dobrý - bylo slyšet po veškerých osadách Hané - dež takovó vevádijó v Praze. Panna Maria jož jednó nás zachránila před Tatarama a včel se jí tak v Praze odplatijó. Je to surovosť, pohan be to ani neodělal, co ti Pražani spáchale. Ešče platí starý přísloví: S Bohem počni každé dílo, podaří se ti až milo; co v Praze o Boha a Panenko Marijo nestojijó? Ať se jenom majó na pozoru! Lehko nabyty, lehko pozbyty!“

   Časopis „Záchrana mládeže“   z   roku   1918   referuje: „Pruští Moravci“, tj. česky mluvící obyvatelé na Hlučínsku konali po převratu protestní schůzi, aby nebyli připojeni k Československu. Za důvod udávali rozbití sochy P. Marie na Staroměstském náměstí. Daleko více jim pravděpodobně imponovalo Polsko, kde si lidé po válce vyprosili, aby v celé zemi byla vložena do loretánské litanie prosba „Královno Polsky, oroduj za nás!“

   Snad nejtragičtější ohodnocení stržení Straroměstského sloupu zaznělo v překvapením ohromené soudní síni, když mladý vrah Dr. Alosie Rašína ve své obhajobě před soudem prohlásil: „Byl jsem v domnění, že kácím sochu, jako po převratu káceli Mariánský sloup.“

 

První snahy odčinit urážku Matky Boží

 

   Stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí vyvolalo v srdcích zbožných katolíků hořkou bolest a vedlo k nepřehledné řadě smírných činů na odčinění potupení Matky Boží, zvláště ve výroční dny i stržení, konaných nejen v i Týnském chrámu, ale i po celé vlasti. Z projevů, jimiž byl smiřován neuvážený a nepředložený čin „nekrvavé revoluce“ připomeňme si některé zvlášť významné a pietní.

   Při sjezdu katolického studentstva a inteligence dne 10. července 1921 byl uspořádán mohutný průvod na Staroměstské náměstí. Na místo, kde stával Mariánský sloup, předseda sjezdu Dr. Václav Janda položil věnec bílých růží a za nastalého hrobového ticha pronesl slova: „Nechť Bůh všemohoucí a jeho svatá Matka odpustí všem, kdož se onoho zločinu dopustili!“ Jakou odezvu vyvolal tento smířlivý čin u těch, kteří se sjezdu nemohli zúčastnit, svědčí zpráva v Pražském večerníku ze dne 22. července 1921: Farář z česko-německého pohraničí, rodem český Němec - poslal od svých farníků 3.000 Kčs na stipendia studentům, kteří položili věnec při sjezdu na místě poraženého Mariánského sloupu. A v Plzni dali razit bronzovou medaili s obrazem Matky Boží na Staroměstském náměstí s nápisem: „Dej mi sílu proti nepřátelům Tvým“ a „Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem si zachoval“.

   Na místě, kde sloup stával, byl posvěcen velmistrem dr. Josefem Vlasákem 12. srpna 1923 prapor Orelské jednoty Praha I. s výšivkou Panny Marie ze sloupu na Staroměstském náměstí a do jeho žerdi byl zaražen úlomek ze strženého sloupu. Také ve velehradské basilice je uchováván kamínek ze sloupu. Nachází se v duté korunce, kterou drží dva andělé nad půvabným obrazem Panny Marie - Matky církve a jednoty křesťanů od akademického malíře Emanuela Dítěte. Rovněž v ostensoriu žerdi jubilejního praporu Všeslovanského Orelstva, který byl posvěcen v Chicagu 1963 v kostele sv. Cyrila a Metoděje, je mimo jiných historických památek také úlomek ze staroměstského mariánského sloupu.

   Dne 19. listopadu 1923 manifestovalo přes 5.000 Pražanů v Plodinové burse pro znovupostavení Mariánského sloupu. Manifestaci vedli poslanec, poz­dější ministr Dr. František Nosek a známý karlínský děkan Alois Tylínek. Katoličtí studenti vysokých škol pražských, sdružení v České lize akademické, zač­ali se sbírkou na obnovu sloupu, k níž se přidaly další katolické organizace. Značnou částku sebrali také čeští katolíci v Americe prostřednictvím Dr. Hynka Dostála, redaktora „Hlasu“ a jeho zakladatele Msgr. Josefa Hessouna v St. Louis, Mo.

   Dojemný článek uveřejnil „Pražský Večerník“ 9. dubna 1926: V posledních dnech přišla k pokladníku Lidové akademie, Odboru pro rekonstrukci Mariánského sloupu dáma s malou, asi pětiletou roztomilou holčičkou, která si přinášela s sebou kovovou střádací pokladničku. Dáma držela v ruce věstník Mariánských družin „Ve službách Královny“ ( roč. XVII., číslo 11) a pravila: „Četla jsem své dcerušce zde uveřejněný článek „Za Mariánským sloupem“ a ukazovala jí obrázky zničené sochy a zneuctění Panny Marie. Aniž bych jí byla dala nějaký pokyn, sama od sebe při poslouchání mé četby o dárcích se přihlásila, že veškeré svoje úspory z pokladničky daruje na postavení nového Mariánského sloupu; spočítali její obsah, útlocitná střadatelka měla v ní 262,60 Kčs (poznámka: v té době byla týdenní mzda kvalifikovaného dělníka asi 160 Kčs). Dávno jsme neviděli zářit takovým štěstím lidské oči, jako ve chvíli, kdy tato něžná malá dárkyně odevzdávala veškeré úspory svého nejútlejšího dětství na odčinění pohany Matky Boží.

   I když finanční prostředky byly k dispozici, tehdejší pražský arcibiskup Dr. František Kordač rozhodl, že ještě nenadešla vhodná doba, aby se začalo s postavením Mariánského sloupu, a že bude lépe, aby peněz ze sbírek bylo zatím použito k postavení nutných kostelů v nových předměstích Velké Prahy, kde žádných nebylo a tak se snažit odčinit urážku Matky Boží. Jako první v této akci byl 31.srpna 1930 posvěcen kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie i s novou farní budovou v Praze Strašnicích.

   Nástupce arcibiskupa Kordače, kardinál Dr. Karel Kašpar pokračoval ve věci Mariánského sloupu ve šlépějích svého předchůdce. V roce 1935 se na něho ob­rátili čeští katolíci z Ameriky s dotazem, zda mají obnovit sbírku na znovupostavení strženého sloupu a on jim od­pověděl dopisem ze dne 13.dubna 1935, ve kterém uvedl svůj projev, pronesený 27.března 1935 v přeplněném sále na Žitném ostrově a z něhož jsou zde vybrány hlavní myšlenky: „Uražený Bůh pro potupu Marie Panny bude usmířen teprve tehda, až bude znovu vystavěn barbarsky stržený sloup. A bojím se, že u nás nebude lépe, dokud ona hrozná pohana, učiněná matce Vykupitele světa - Syna Božího - nebude tímto způsobem od­činěna. Ovšem, dnes jsou takové poměry, že na postavení sloupu v dohledné době nelze pomýšlet, a proto můj předchůdce přišel s myšlenkou, že by se sbírek zatím mohlo používat ke zřízení nutných kostelů v předměstích Velké Prahy, neboť nikdo neví, jakou cenu budou mít peníze za několik let. Teď bych potřeboval alespoň deset kostelů na Pražské periferii a jeden má být zasvěcen Panně Marii Královně míru.“

 

Smír Matky Boží se postupně naplňuje

 

   První úkol odčinění zneuctění Matky Boží Panny Marie se nesl v intencích pražských arcibiskupů Kordače a Kašpara. V nově vznikajících čtvrtích na okrajích Prahy mělo být postaveno dvanáct kostelů, které by tak tvořily po obvodu hlavního města jakousi pomyslnou gloriolu. Organizátorem a duší celé akce byl JUDr. František Nosek. Ze sbírky byly postupně stavěny kostely nové, obnovena zrušená kaple v Tróji nebo byly na kostely přestavěny jiné objekty. Jejich historie by si zasloužila samostatné obsáhlé zpracování. Sochař Jan Bradna v publikaci o Mariánském sloupu je stručně vypočítává, tak, jak jsou geograficky rozmístěny okolo Prahy. Je to kostel Panny Marie Královny míru na Lhotce, kaple sv. Václava v areálu Thomayerovy nemocnice v Krči. Dřevěná kaple sv. Františka z Assisi v Krči U Habrovky, kostel sv. Anežky České a sv. patronů českých na Spořilově, kostel sv. Františka z Assisi v Chodově, kaple Neposkvrněného početí Panny Marie v nové farní budově ve Strašnicích (až po r. 1990 byl vystavěn již dlouho plánovaný kostel), kaple sv. Vojtěcha Zižkov - na Balkáně (přestavěná orlovna), kostel Krista Krále ve Vysočanech, kostel sv. Alžběty ve Kbelích. V Tróji ve vinici nad zámkem byla zakoupena a obnovena zrušená barokní kaple sv. Kláry, kostel sv. Jana Nepomuckého v Košířích. Ten byl dostavován až počátkem války. Byl zakoupen i pozemek v Kobylisích, který později získali salesiáni a dnes tam stojí kostel sv. Terezie s celým komplexem budov.

   Druhým úkolem odčinění zneuctění Matky Boží Panny Marie bylo postavit na vyvýšeném místě nad Prahou sochu Panny Marie. Tento úkol byl již také splněn, když na zahradě Strahovského kláštera byla vztyčena socha Matky Boží v exilu, převezená sem z Lisle u Chicaga, jak o tom bude pojednáno v příštím čísle. K této soše přichází každou první sobotu v měsíci po večerní mši sv. průvod věřících k modlitbě. Toto krásné místo se stalo poutním místem. Od sochy také každou první sobotu v květnu vychází poutní průvod do pěti pražských kostelů, který končí na Staroměstském náměstí u základního kamene sloupu.

Třetím úkolem je osadit rekonstruovaný mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Tento úkol stále česká na svou realizaci.

                                                                                                                            (Pokračování příště.)Připravil Karel Chrobák


 

Číslo 11/2008

 

  • Barokní hřbitov ve Střílkách

  • Společný pastýřský list biskupů k etickým otázkám

  • Panna Maria stále čeká (2) – pokračování z minulého čísla

  • Stála jsem u brány nebe a pekla (1)

  • Lze být celý život jen skladatelem? – Rozhovor se Zdeňkem Pololáníkem

  • Černínové (z rubriky Vydejte se s námi po stopách historie)

  • Stále živá vzpomínka na San Francisco

 

Panna Maria stále čeká (2)...

Jak to bylo se stržením Mariánského sloupu 3.listopadu 1918

 

(Pokračováni z čísla 10/2008)

   V tomto článku pojednáme, jak se připravovalo a potom uskutečnilo stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

   Do kalichu osvícenství francouzských encyklopedistů 18.století přimíchal notnou dávku protikatolického jedu Arouet Voltaire (1694-1778), kterého náš přední literární historik Arne Novák (syn spisovatelky Terezy Novákové) vhodně charakterizoval: „Suchý stařec s pitvorným výrazem v líci a ďábelskou ironií.“ A česká tak zvaná „pokroková inteligence“ dvou minulých století si pořádně přihnula z tohoto kalichu, a tak není divu, že sloup Matky Béží, jenž byl perlou barokní Prahy a jenž připomínal českému národu jeho chrabrost, tento umělecký klenot se stal kamenem úrazu, poněvadž byl svědkem vítězství katolické Prahy nad luteránskými Švédy.

   A tak již z jara 1848 právník a politik Dr. Josef Frič (1804 – 1876), který byl od roku 1860 poslancem, podal návrh k odstranění sloupu, aby na jeho místo byl postaven konstituční pomník.

   V ledu 1884 moderní „apoštolové umění“ podnikli útok na sochu velmi rafinovaně. Prohlásili Mariánský sloup za značně vetchý a poněvadž prý nejsou žádné peníze na jeho udržování, tak by měl být z „ohledů bezpečnostních“ (že by to od nich později okoukali soudruzi?) stržen. Ale katolická Praha jim v několika měsících dala odpověď sbírkou, která postačila k důkladné opravě. Samotný časopis „Čech“ sebral přes 1300 zlatých. V kulturních zemích historicko-umělecké objekty nejsou určeny k demolování, ale k obnově.

   Vilém Koleš, historik a náměstek v Třebechovicích v ročence k 40.výročí lidového sjezdu v Litomyšli píše: Když kolem roku 1894 byla ohrožena odstraněním socha Panny Marie na Staroměstském náměstí, aby učinila místo pro Husův pomník, byla vyslána k primátorovi Dr. Janu Podlipnému (byl také starostou Obce Sokolské) vícečlenná deputace, ve které jsem zastupoval katolické dělnictvo. Primátor nás přijal s líbezným úsměvem, ale zřejmě nelibě dotčen účelem naší návštěvy. Otevřel okno proti soše Mariánské, teatrálně rozpřáhl ruce oním směrem a řekl: Pánové mýlíte se. Vaše obavy jsou bezpodstatné. Není možno, aby se našla ruka českého člověka, která by se opovážila vztáhnout proti soše Nejsvětější Panny, jejímž byl i náš Mistr Jan Hus horlivým ctitelem. Ne. Ne, pánové, vaše obavy jsou liché.

   Avšak útoky proti sloupu nepřestávaly, naopak intenzívněly a tak v lednu 1899 Tomáš Josef Jiroušek., strojník – redaktor Našich listů podává jménem 300 křesťanských sociálních spolků protest podpořený podpisy 40 tisíc českých katolíků, proti odstranění Mariánského sloupu. Dr. Jan Podlipný v odpovědi vlídně sdělil, že sám respektuje a ctí každé náboženské přesvědčení a zvláště náboženství katolické, jehož zásluhy a význam jsou nepopíratelné. Prohlásil, že se v městské radě zasadí, aby Mariánský sloup zůstal nedotčen. A opravdu Dr. Jan Podlipný svému slibu dostál a na Mariánský sloup nebylo sáhnuto.

   Po 4 roky první světové války byl sloup útočištěm Pražanů, kteří u nohou Matky Boží prosili za šťastné navrácení svých drahých z bojiště, až nadešel osudný den – šestý den po vyhlášení samostatné Československé republiky – neděle 3.listopadu 1918. Socialističtí vůdcové svolali na památku výročí bitvy bělohorské (8.listopadu 1620) tábor lidu na Bílou horu. Demagogickými frázemi o svobodě a následném účtování profesionální handlíři s lidskými vášněmi rozjitřily davy lidu proti bělohorským vítězům, kteří prý postavili sloup na Staroměstském náměstí, aby připomínal potupnou porážku. Zfanatizované davy se vracely do města a zamířily na Staroměstské náměstí. Do prostranství mezi radnicí a Týnským chrámem se valily za zpěvu revolučních písní další proudy lidí, mezi nimi nápadně hluční Žižkováci přicházeli z Celetné ulice. Lidem na chodnících začalo být úzko, avšak málokdo tušil, že dojde k nejhoršímu.

   Následující události velmi podrobně popisuje na základě posledních historických studií publikace: „Mariánský sloup na Staroměstském náměstí“ od akademického sochaře Jana Bradny a PhDr.Mgr.Karla Kavičky vydaná v Historické společnosti Starý Velehrad v roce 2008. Z díla vyjímáme následující:

 

 Stržení sloupu

 

   O vlastním stržení mariánského sloupu je dost informací. Podrobně tuto tragickou duchovní a kulturní událost popsal jeden z iniciátorů a organizátor stržení, Franta Sauer ve své brožuře s názvem „Naše luza jezuité a diplomaté“, která vyšla v roce 1923, kdy čin byl již promlčen. Další popis stržení sloupu obsahuje rukopisná kronika jedné pražské rodiny, jejíchž několik členů bezmocně a zoufale přihlíželo tomuto násilnému aktu. Stržení je také popsáno v dopise muže, který přišel v šest hodin večer s rodinou na Staroměstské náměstí. Bohužel chybí poslední stránka dopisu a tedy i podpis. Dopis je psaný dobře česky, ale i pro odborníky velmi nečitelným písmem, protože jeho autor psal prý více švabachem.

   Stržení bylo už dávno připravováno, a proto byla stále živena myšlenka, že mariánský sloup je památníkem bitvy na Bílé hoře. Že byl postaven až třicet let po této tragické bitvě, po níž následovaly další události, jako např. obrana Prahy proti Švédům, záměrně nebylo bráno v úvahu. Definitivní rozhodnutí o stržení padlo po generální stávce dne 14.10.1918, při níž se Staroměstské náměstí zcela zaplnilo lidmi. Technická stránka stržení a celá organizace byla připravována od 31. 10. 1918. Organizátoři sháněli po stavbách potřebné technické pomůcky a nářadí. Když jim je stavitelé odmítli půjčit, byl ke spolupráci na stržení vyzván ředitel Obecního dvora na Žižkově, který nadšeně souhlasil a nařídil veliteli žižkovských hasičů, aby zajistil veškerý potřeb­ný materiál. Sedmý den naší samostatné republiky, 3. listopa­du, byla neděle. Na Bílou horu byl svolán tábor lidu. Když se lidé vraceli zpět do města, byli záměr­ně vedeni pověřený­mi organizátory na Staroměstské náměstí, kde jiní již nená­padně hlídkovali. Ze Žižkova přijel objednaný hasičský vůz tažený koň­mi se čtyřmi hasiči, kde bylo naloženo veškeré technické vybavení potřebné ke stržení, které je v brožuře přesně popsáno. Dav dorazil na Staroměstské náměstí před pátou hodinou večer. Aby hasiči nebyli nápadní, vzali jen krátký žebřík a lano mohli uvázat na dřík sloupu jen nízko. Původně chtěli sochu Panny Marie strhnout k nohám pomníku Mistra Jana Husa, katolického kněze, který sám byl velkým ctitelem Panny Marie a ve svých spisech o ní mluví s velkou úctou. Obecní zřízenec ale volal, že náraz dopadu zde rozbije mělko pod zemí uložený kanál. Kanál byl důležitější. Proto bylo lano stočeno k Týnskému chrámu. Tam za ně velkou silou táhli. Lano prasklo, protože bylo uvázáno nízko, pod těžištěm. Lidé upadli a sloup zůstal stát. Když v blízkém obecním dvoře nedostali půjčit delší žebřík, shodili zadní pravou sochu anděla. Žebřík postavili na sokl, svázané lano přivázali výše a latí smyčku na sloupu postrčili ještě výš. Neznámý muž v dopise píše, že když viděl přípravy na stržení, přímo letěl do Obecního domu, kde sídlil Národní výbor. Doslova se probojoval dovnitř a žádal, aby bylo stržení zabráněno. Setkal se spíše s nezájmem a spokojeností, že nejsou vybíjeny obchody. Na Staroměstské náměstí odjeli autem tři členové výboru, mezi nimi i Václav Vilém Štech. Když se chtěli postavit proti stržení, setkali se jen s posměchem a odporem. V. V. Štech stačil zachránit jen obraz Panny Marie Rynecké. Stržení chtěl zabránit také hrabě Václav Kounic, který na místo přijel v automobilu. Vystoupil a s holýma rukama šel proti davu. Mluvil velmi dobře česky. Byl ale ztlučen. Jedna žena v davu klekla na kolena před F. Sauerem. Když jejích proseb nedbal, klekla si na místo, kam měl sloup dopadnout. V posledním okamžiku v hrůze s pláčem utekla. Snaživý neznámý inženýr se nabídl, že bude akci řídit. Lano střídavě napínali a povolovali, až se sloup rozkýval a padl. Stržení provedli hlavně obyvatelé Žižkova. Jedni tahali za lano, druzí s holemi v rukou stáli proti místním obyvatelům, kteří vyběhli z domů a šli sloup bránit. Žižkov tehdy ještě nebyl součástí Prahy, ale samostatným městem. Mariánský sloup tedy nestrhli Pražané. Ničení mělo ještě pokračovat na Karlově mostě shozením sousoší do Vltavy. Tomu však zabránili přivolaní vojáci a místní obyvatelé.

   Socha Panny Marie padla na záda z výšky 13 m 73 cm. Rozbila se na víc než deset velkých kusů a množství malých úlomků. Ty si lidé sbírali a odnášeli na památku. Jeden úlomek byl zasazen do žerdi praporu orelské jednoty v Praze 1, posvěceného na místě mariánského sloupu 12. srpna 1923 velmistrem řádu křížovníků Josefem Vlasákem. F. Sauer popisuje, že hlava Panny Marie odletěla „jako uťatá“. Potom jí uchopil neznámý hoch a pelášil s ní z náměstí pryč. Sám jsem hlavu v lapidáriu osazoval na sokl. Je dosti těžká. Pochybuji, že ji mohl odnést hoch. Druhý den po stržení se na troskách objevil věnec s vizitkou, na které bylo napsáno: „Plným jménem protestuji. Zdenka Braunerová“. Od rána 4. listopadu do 5. listopadu hlídala trosky vojenská stráž, než byly odvezeny na Staroměstskou radnici a do Obecního dvora. Odtud měly být převezeny „na památku“ do Městského muzea. Tuto práci vykonal kameník L. Šalda. Na místě zbyla jen spodní archi­tektura. O restaurování rozbitých částí a obnově sloupu v plném zachování historického originálu a ponechání na svém místě nikdo neuvažoval.

   Dne 8. listopadu 1918 se na Staroměstském náměstí konala přísaha nového československého vojska. Na fotografii z této události je spodní, ještě stojící část mariánského sloupu obsypána diváky, kteří také asi přispěli k další devastaci soch. Dne 21. prosince měl do Prahy slavnostně přijet prezident T. G. Masaryk. Den před příjezdem, 20. prosince odpoledne, městská rada rozhodla ihned odstranit stále sto-jící spodní část mariánského sloupu, „aby nebyl pohoršen početný zahraniční doprovod“. Byl to vítaný důvod rychle a jednoduše dokončit dílo zničení. Práce byla okamžitě zadána kameníkovi a dlaždiči Gabrielovi s podmínkou, že začne ihned a bude pracovat celou noc, aby do druhého dne bylo vše odklizeno. Práce začala o půl osmé večer, mezi jednou a půl třetí v noci byly sejmuty zbylé sochy andělů. To bylo asi až po rozebrání schodů, aby vozy stály přímo u soklů soch a ty mohly být položeny ručně na vozy. Dopoledne bylo místo zadlážděno a Staroměstské náměstí bylo připraveno uvítat prezidenta Osvoboditele, aniž by byl někdo pohoršen. Tím skončila přítomnost duchovního a uměleckého díla, označovaného jako střed Evropy, které na Staroměstském náměstí stálo 268 let a 34 dnů.

   Po stržení mariánského sloupu se Franta Sauer nesměl na Staroměstském náměstí ukázat. Trhovkyně měly pro něj pod koši schované shnilé ovoce a vajíčka a když jedinkrát přišel do krámku rodiny, která psala svou kroniku, vyhodila jej majitelka podle zápisu doslova na ulici. Bránil se tím, že mu iniciátory stržení bylo řečeno, že dvanáct hvězd okolo hlavy Panny Marie je ze zlata a že si je může nechat a prodat. Když zjistil, že jsou pouze měděné a pozlacené, cítil se podveden. Jeho život skončil úplně jinak než bychom očekávali. V létě roku 1948 zazvonil u fortny kláštera františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze starý sešlý muž a žádal si kněze. Vrátný se nejdříve domníval, že je to žebrák, který chce almužnu, ale potom zavolal jediného právě přítomného kněze. Byl to novokněz P. Norbert Šamárek. F. Sauer jej požádal o životní svatou zpověď a také ji vykonal. Vím to přímo od již zemřelého P. Norberta. Ostatní je zpovědní tajemství. Rok na to zemřel F. Sauer v nemocnici pod Petřínem u sester Boromejek zaopatřen svátostmi umírajících. Zaopatřil jej Mons. Nekula. F. Sauer svého činu velmi litoval. Nebyl sám. Jednou přišel jistý muž za knězem se žádostí o mši svatou za zemřelého přítele. Z kapsy vyndal kousek pozlaceného úlomku kamene ze sochy Panny Marie, který od přítele před jeho smrtí dostal. Muž vyprávěl, že přítel strhával mariánský sloup. Celý zbytek života měl velké výčitky, a proto si přál, aby za něj byla sloužena mše svatá. Jiný člověk, který se podílel na strhávání, umíral po letech v nemocnici leopoldovské věznice. Na smrtelné posteli se k této události svého života stále vracel v zoufalých výčitkách, „že mu Bůh nemůže takový čin odpustit.“ Nakonec zemřel smířen s Bohem a stále ujišťován spoluvězněm, že Boží milosrdenství je nekonečné.

   Zde je asi vhodné místo zmínit se o zprávách a dohadech, že se stržení aktivně účastnila Milada Horáková. Nevyhledávám toto téma a ne příliš rád o něm mluvím, ale jsem často dotazován, co o tom vím. V kronice rodiny Landovy ze Staroměstského náměstí je celá stránka věnovaná líčení, jak při strhávání vylezla na žebřík asi sedmnáctiletá dívka a vázala lano. Nedovedu si to dost dobře představit, protože být na žebříku nejméně v deseti met­rech a ještě vázat těžké lano je již dosti odvážné i fyzicky náročné. V celém líčení této části strhávání se na adresu dívky jen hrnou ty nejhrubší nadávky a i hrozné kletby. Text je rukou psaný, velmi krátce po stržení. Je to jed­na zpráva o neznámé dívce bez udání jména. Druhá zpráva je konkrétnější. Jednou jsem na nedělní odpolední schůzce jedné farnosti mluvil o stržení mariánského sloupu. Po skončení ke mně přišla starší paní a řekla, že mi chce něco sdělit. Řekla, že byla po roce 1948 zavřená na Pankráci, na jedné chodbě s Miladou Horákovou. V té době zde  prý  pracovala  dozorkyně,  která byla velmi hodná a vězenkyním  pomáhala. Ta přinesla zprávu, „že Miládka bude popravená“. Paní vyprávěla, že všechny plakaly a litovaly Miladu. Ona jim ale vzkázala: „Holky, neplačte, já musím odčinit to, že jsem strhávala mariánský sloup.“ Poprosil jsem tu paní, zda by byla ochotná tuto výpověď napsat a nechat přísežně potvrdit. Ona to odmítla. Řekla přímo, že se stá­le bojí těch, kdo sloup nařídili strhnout. Proto je tato výpověď jen ústním podáním, které takto tlumočím. A je to tak asi lepší. Výslovně zde prohlašuji svůj názor a prosím, aby byl přijat: Jestliže se Milada Horáková ke strhává­ní asi náhodou dostala a v mladistvém nadšení na konci rakouské poroby se ho i účastnila, vše mnohonásobně odčinila. Hrozná muka vytrpěla, už když byla zavřená. Za války od roku 1939 byla v Terezíně. Tam byla 14 měsíců přikována v podzemí v hrozném prostředí a s velkým nedostatkem jídla. Když byla zařazena mezi ostatní vězně, hned každému nezištně pomáhala. Na začátku roku 1944 byla v transportu převezena do věznice Aichenu v Bavorsku. Zde byla na cele také s manželkou slavného letce Aničkou Peřinovou. Ta na Miladu Horákovou vzpomíná s velkou láskou a vděčností, za její pomoc ostatním. Když občas vidím záběry z jejího procesu, znovu si uvědomuji její ohromnou statečnost. Bydlím nedaleko vily, kde Milada Horáková po válce bydlela. Téměř denně jezdím okolo pamětní desky, která u domovní branky připomíná památku této národní mučednice. Vždy se za ni pomodlím. Toto vše píši hlavně proto, že není nutné hledat nebo stále znovu pitvat věci, jejichž hodnocení nám ani nepřísluší. A její dopis manželovi na rozloučenou je nejvyšším vyznáním lásky, smíru a statečnosti. – Tolik sochař Bradna. (Mariánský sloup na Staroměstském náměstí s.28-34)

(Pokračování v příštím čísle.)

Připravil Karel Chrobák

Lze být celý život jen skladatelem?

Rozhovor se Zdeňkem Pololáníkem

 

Zdeněk Pololáník (*25. října 1935) je jed-ním z mála hudebních skladatelů, kteří se dnes věnují kompozici jako svobodnému povolání. Díky mimořádnému hudebnímu nadání a píli Zdeněk Pololáník zkomponoval přes 700 děl, přičemž významné místo zaujímá duchovní hudba. Jeho skladby se hrají nejen v 25 státech Evropy, ale i ve Spojených státech amerických, Austrálii, Rusku, Japonsku či Novém Zélandu. Roku 1998 byl jmenován Čestným občanem městyse Ostrovačic a za svoji tvorbu obdržel: v r. 2002 na Velehradě Řád sv. Cyrila a Metoděje, Cenu Jihomoravského kraje (2005) a Medaili sv. Petra a Pavla k jubileu brněnského biskupství 2007. Na podzim r. 2001 se pod záštitou brněnského biskupa Mons. Th.Lic. Vojtěcha Cikrleho uskutečnil v brněnské katedrále koncert z Pololáníkových skladeb, kde mimo jiné zazněla i Missa solemnis v interpretaci Severočeského filharmonického sboru pod taktovkou Mgr. Josefa Zadiny, který o Pololáníkově slavnostní mši napsal: „Vrcholem večera byla Missa solemnis, která navazuje, spoluvytváří a po desetiletích doplňuje periodu: Antonín Dvořák Mše D Dur, op.86 - Leoš Janáček Glagolská mše - Z. Pololáník Missa solemnis. Spolu s Dvořákovou Mší D Dur, op. 86 vytváří v oboru kantáta - mše nejvýraznější liturgické dílo v čes­kých hudebních dějinách.“ Osobní dojem z koncertu byl vynikající. Pololáníkova hudba je krásná, svěží a plná invence. Je bytostným vyjádřením víry a hudebním pokladem dneška.

Na notnou část profesionálních hudebníků mělo rozhodující vliv hudební zázemí rodiny - tedy podchycení talentu již v útlém věku. Bylo tomu tak i u Vás?

   Spíše bych řekl o generaci posunutou  tatínkovu touhu po hudbě. Tatínek se stal proti své vůli živnostníkem. Měl 7 sourozenců, o jejichž životní náplni rozhodl jejich otec. Ačkoliv měl prosperující hostinec a řeznictví, měl krásný tenor, rád zpíval a využíval všechny příležitosti slyšet hudbu živě i v rozhlase, kterou si pamatoval, a měl radost z mých raných hudebních reakcí. Ještě než jsem začal chodit do školy, koupil mi housle a našel učitele. Bylo to i moje přání později rozšířené o klavír, akordeon, harmonium, varhany a kytaru.

Vzpomínáte, kdy jste začal psát svoje první skladbičky?

   Až na konzervatoři. Předtím jsem si raději improvizoval na všechny uvedené nástroje, než procvičoval „literaturu“, etudy a stupnice.

Kdo Vás připravil k přijímací zkoušce na brněnskou konzervatoř?

   Dělal jsem původně zkoušku na gymnázium, nebyl jsem však jako syn živnostníka vybrán. Úspěšná zkouška však mi umožnila přijetí na Vyšší zdravotní školu. Koncem 1. ročníku jsem poznal, že se tento obor naprosto rozchází s mými zájmy. Jelikož jsem v té době již hrál v kostele na varhany, rozhodl jsem se pro konzervatoř. Připravoval jsem se podle směrnic sám. Necelý měsíc před přijímací zkouškou mi nabídl pomoc pan Miloslav Krejsa, který zrovna konzervatoř absolvoval. K přijetí to však nestačilo, ale udělal jsem zkoušku na nově zřízené oddělení pro výchovu hudebních pedagogů na Hudební škole Jaroslava Kvapila v Brně, kde jsem se konečně dostal na varhany ke skvělému panu prof. Josefu Puklovi. Ten mi dopomohl za rok zvládnout všechny technické nedostatky. Další rok jsem se ocitl na konzervatoři. S Milošem Krejsou jsme zůstali v kontaktu přátelském i hudebním dodnes.

Jak se vyvíjela Vaše spolupráce s Josefem Puklém v budoucnu?

   Na konzervatoři jsem se dostal v hlavním oboru - varhany - k prof. Josefu Černockému. Prof. Pukl mne tam učil improvizaci,  hru  z  listu  a  doprovod. V době tohoto studia jsem však již pilně komponoval. Prof. Černocký o tom ale nesměl vědět.  Neměl rád „rozptylování“ jinými zájmy než hrou na varhany. Napsal jsem v té době mj. Liturgickou mši pro sólo, smíšený sbor, varhany (a orchestr), kterou připravil a na pouti v Letovicích provedl ředitel kůru Miloslav Krejsa. U varhan byl právě pan prof. Josef Pukl. Řekl mi tehdy: „Když napíšeš něco pro varhany, dones mi to.“ Také v pozdějších letech hrál i doprovázel většinu mých varhanních premiér. Prof. Černocký až po mém veřejném absolventském varhan­ním koncertě slyšel, jak si moji spolužáci Jaroslav Šiler a Milan Bialas připravují moje Variace pro varhany a klavír op. 1. Skladba ho nadchla natolik, že se ujal jejího nastudování a prosadil ji na koncert a do rozhlasu. Začal se pak zajímat o moji tvorbu, kterou si oblíbil a velmi ji propagoval až do své předčasné smrti.

Co Vás inspirovalo k napsání Liturgické mše?

   V době studií jsem denně před vyučováním navštěvoval mše sv. v různých brněnských chrámech, které byly na cestě do té které školy. Předesílám, že jsem od pěti let pilně ministroval a návštěva mše sv. později bylo jen pokračování. Když jsem získal Římský misál s latinsko-českým textem ordinária, který jsem pak denně při své mešní účasti používal, rozezněl se mi sám tento text, což jsem jen zachytil do notových osnov. Tak jsem nevědomky předešel svým zhudebněním ordinária pozdější změnu latinské bohoslužby na českou.     Při návštěvě P. Josefa Olejníka v jeho tehdejším působišti v Andělské Hoře jsem se od něho dověděl, že se chystá tato změna. Přehrál mi při-pravené svoje 1. ordinárium a se zájmem vyslechl moji Liturgickou mši.

Byla Liturgická mše později revidována? Máte zmapováno, kdo byl jejím nejčastějším interpretem?

   Ke svým skladbám se nevracím. Prvním a nejčastějším interpretem byl Miloslav Krejsa v Letovicích.

V r. 1996 vyšla Vaše Liturgická mše, Ave Maria a Te Deum spolu s Dvořákovou mší D dur na zvukovém nosiči v interpretaci Brněnského filharmonického sboru. Byly skladby Ave Maria a Te Deum zkomponovány k nějaké příležitosti?

   Ave Maria jsem napsal pro slavnost posvěcení nového salesiánského chrámu v Brně – Žabovřeskách na výzvu jejich varhaníka a mého spolužáka z konzervatoře Radka Fronce. Na přání pana Josefa Zadiny byla zinstrumentována, stejně i Te Deum, které ve varhanní verzi vzniklo pro film Petra Kudely „Moravská mše.“

Na brněnské konzervatoři jste kromě varhan studoval také skladbu u prof. Františka Suchého. Po jejím absolutoriu jste se cítil více jako skladatel nebo jako varhaník?

   Skladatel. Proto jsem volil další cestičku studiem tohoto oboru na JAMU. Na var­hany jsem však rád hrával při liturgiích v kostele. Měl jsem při nich svobodu projevu. Skrytá hra na kůru mi vyhovovala. Nevyhledával jsem příležitosti pro veřejné vystupování.

Na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1957 - 61) jste absolvoval skladbu u prof. Viléma Petrželky a prof. Theodora Schaefra. Jak na svoje učitele vzpomínáte?

   Jsem jim vděčen za všechny jejich poznámky a připomínky. S oběma jsem měl ten nejlepší vztah, jaký si lze představit. Byl jsem rád, že jsem poznal během studia oba, protože každý mi dal svoje osobní zkušenosti, které byly od sebe samozřejmě odlišné. Nikdo mne do ničeho nenutil, dovolil mi plnit vlastní přání ve výběru formy i stylu. Svým způsobem jsem byl i autodidakt. Čas na JAMU mi umožňoval kromě kompozice slyšet množství skladeb, navštívit řadu zajímavých koncertů a „přečíst“ mnoho zajímavých skladeb z partitur.

Prof. Vilém Petrželka byl Janáčkovým žákem na varhanické škole, který např. dokomponoval mistrovu „Nedokončenou mši Es dur“. Bylo možné se v době nábo­ženské nesvobody věnovat např. rozboru duchovní tvorby Janáčkovy nebo Vaší?

   Liturgickou   mši   jsem   předložil   mezi jiný-mi skladbami při přijímací zkoušce na JAMU. Pan prof. V. Pe-trželka, O. Chlubna a J. Kvapil ji se zájmem prohlédli a příznivě okomentovali. Na JAMU jsem se však věnoval skladbám absolutní hudby a vokálním s profánními texty. Nabuchodonosora na biblický text jsem komponoval o prázdninách mimo osnovy a také pan prof. Schaefer se k této skladbě pedagogicky nehlásil a nevyjádřil, i když zazněla na absolventském koncertě JAMU Veselkova žáka Libora Coufalíka s velkým ohlasem v Besedním domě. Studium mělo svoje osnovy, ve kterých se duchovní hudba nevyskytovala. Věnoval jsem se jí tedy navíc a nejen jí.

K velmi úspěšným a repertoárovým čís­lům brněnské Kantilény patří Vaše znamenitá Missa brevis, jež v r. 1994 vyšla v interpretaci tohoto souboru také na CD. Je to Vaše nejhranější kompozice?

   Doufám, že se časem ujmou podobně i jiné skladby, až se dostanou k podob­ným hudebním nadšencům jako byl dirigent Kantilény prof. Ivan Sedláček.

Která skladba je z Vaší duchovní tvorby je největší a která Vám dala nejvíc práce?

   U skladeb nerozhoduje rozsah ani obsazení. Mám ke všem stejný vztah. Nejbližší je vždy ta, kterou právě píšu. Skladby svým způsobem „zrají“ v mé představě. K jejich zápisu dochází různě. Někdy hned, jsou-li „objednány“ a s termínem, jindy po letech, až pro ně vznikne prostor. Dobu přípravy potřebuje např. zhudebnění cizojazyčného originálu. Z těchto kompozic bylo nejsložitější celovečerní scénické oratorium Šír has šířím (Píseň písní) pro sóla, sbor a velký symfonický orchestr, jehož foneticky přepsaný úplný biblický text jsem se celý před zhudebněním naučil zpaměti samozřejmě s plným porozuměním každého slova. Až mi tento text začal „zpívat“, dal jsem se do kompozice.

Jak byste charakterizoval svůj kompoziční styl? Ke kterému skladateli máte nejblíže?

   Ke všem a k žádnému zvlášť. Pokud měli silnou invenci, nedělám rozdíly mezi starou a novou hudbou, mezi hudbou pro jeden nástroj a vokálně orchestrálními skladbami. S obdivem a úctou k autorovi jsem vyslechl mnoho skladeb, ale o vzoru nevím. Naopak. Byl-li jsem upozorněn na neuvědomělou podobnost, uvědoměle jsem ji odstranil. Neuvědomělým podobnostem se nevyhne žádný.

Dnes vykonáváte funkci ředitele kůru a varhaníka kostela v Ostrovačicích. Bylo to Vaše první varhanické místo?

   Ano. Bylo mi asi 11 let, když jsem začal a v Ostrovačicích hraji doposud. Za totality jsem měl sbor kolem 40 členů. Zpíval jen na Vánoce a Velikonoce spolu s instrumentální skupinou.

Po roce 1989 jste působil také jako varhaník v brněnské katedrále. Hrát na katedrální varhany musí být asi zážitek?

   Bylo to po nástupu Otce biskupa Vojtěcha Cikrleho asi 3 roky. Zpočátku jsem se vždy těšil z mohutného tutti varhan, které ještě po zvednutí rukou z manuálu doznívalo asi 7 sekund. S tímto echem jsem musel počítat i při improvizaci a změnami harmonie, aby nevznikly kakofonické akordické střety. Také měly tu zvláštnost, že po stisku kláves se ozývaly tyto tóny se zpožděním. Muselo se tedy hrát „hmatem“ dopředu a nečekat, až se ozve zvuk. Po svatbách, kterých byla vždy o sobotách celá řada, jsem odcházel po točitém schodišti vysokého kůru jak opilý, což ještě dlouhou chvíli přetrvávalo. Zvláště jazykové registry, to byla paráda.

Kterou hudbu rád posloucháte?

   Vnější poslech je náhodný. Vlastní hudební proud je vždy pohotový, i když nekomponuji. Dostávám nová CD od interpretů i kolegů, Vždy je se zájmem vyslechnu. Na dlouhých cestách poslouchám v autě rozhlas.

Jak vnímáte skutečnost, že centrem zájmu dnešní katolické mládeže je zpěv za doprovodu kytary?

   Není to můj svět, ale proč ne? Když se to někomu líbí, proč mu to nedopřát? Mám však za to, že tato hudba se brzy oposlouchá. To co znělo v době mého dětství, zmizelo beze stopy. Jen něco málo bylo upraveno a přežilo v nové podobě. Podoba a někdy i shoda s populárem je právě tou shodou mládeži blízká. Podle toho se také stejně mění. Na rozdíl od klasického proudu, který se jen rozrůstá, zůstává dál a obohacuje svým trvalým stylem nadále.

Před svým odchodem do důchodu jste pracoval jako pedagog na JAMU v Brně, kde jste založil oddělení duchovní hudby. Byl o tento obor mezi studenty zájem? Jaké uplatnění v praxi má absolvent tohoto vzdělávacího programu?

   Dnes je uplatnění jenom v hudbě těžké. Arthur Honneger v první hodině kompozice dal otázku svým žákům, zda jsou dostatečně finančně zaopatřeni k tomu, aby se stali skladateli. Dnes bych dal tuto otázku také. Hudbou se dnes těžko živí. Radil bych ji dělat jako vedlejší povolání nebo zálibu. Jako kdysi zámečtí úředníci. Obor duchovní hudby v našem spektru chyběl. Podařilo se jej jako první v tehdejší ČSFR v Brně na JAMU uvést v život. Na počátku se objevilo dost zájemců. Nový  obor  nedostal  potřebný prostor a nesetkal se s pochopením atheismem ovlivněných pedagogů Nyní toto oddělení na JAMU živoří Absolventi tohoto exkluzivního oddělení by mohli mít široké spektrum pro všestranné uplatnění v menších městech. Mohli by se uplatnit jako varhaníci, sbormistři, pedagogové, skladatelé, aranžéři, dirigenti, zpěváci a organizátoři hudebního dění. Kdyby se tohoto odděleni ujali schopní pedagogové, mohlo by nové oddělení a jeho absolventi dosáhnout stejné úrovně a významu, jako je tomu v Rakousku, Německu a v jiných zemích, kde má svoji letitou tradici

Kdo patřil k Vašim žákům na JAMU? Jaké předměty jste vyučoval?

   Učil jsem scénickou, filmovou a duchovní hudbu. Všichni, které jsem poznal, byli vnímaví a talentovaní posluchači Odpovídal jsem na jejich otázky, neboť hudební teorii měli již za sebou Zvláště vnímavý a plný upřímného zájmu byl nynější ředitel kůru katedrály v Hradci Králové, pan Mgr. Josef Zadina, který mne tehdy během roku překvapil uspořádáním celovečerního koncertu z mých skladeb v kostele u jezuitů v Brně, k němuž kromě sólistů a Filharmonického sboru z Čech přizval i orchestr Státní filharmonie Brno. Ujal se pak vedeni sboru na Petrově a uspořádal do dnešního dne téměř nespočetnou řadu koncertů a nahrávek z mé duchovní tvorby. Mnoho skladeb komponovaných na jeho popud také poprvé uvedl.

Celý život působíte jako hudební skladatel ve svobodném povolání. Co to obnáší?

   Porozumění u partnera, kterého se mi u mé ženy plně dostalo Vyžaduje to pevnou důvěru v Boží pomoc, pohotovou invenci k různorodým námětům, přijímat objednávky a dodržovat i velmi těsné termíny Nikdy jsem nepřijímal náměty protináboženské a takové, které byly v rozporu s mým svědomím. Přijatelných objednávek bylo díky Bohu vždy dostatek pro živobytí celé mé rodiny.

A na závěr, jaké máte plány do budoucna?

   Mám jednak řadu nesplněných přání a zajímavých námětů. Také načatých skladeb. Nechybí krásné texty, žádosti apod. Co mi dovolí délka života? Mohu se jen snažit. Ostatní svěřuji Pánu Bohu.

Otázky kladl Karol Frydrych

Časopis Psalterium - Brno 6/2007

 

Číslo 10/2008

 

  • Poutní kaple andělů strážných v Sušici

  • Panna Maria stále čeká (k 90. výročí stržení Mariánského sloupu v Praze)

  • Liturgická čtení (Boží slovo na neděle měsíce)

  • Zprávy z vlasti (přehled měsíčních událostí z politiky, ekonomie, kultury a sportu)

  • Protest proti zrušení či devalvaci církevních sňatků v ČR

  • Svatý otec Benedikt XVI. navštívil Francii

  • Pastýřský list biskupů k jubileu 1100 roků od narození sv. Václava

  • Proč dochází k masovému přestupu k protestantismu

  • Junior Dixieland z Mariánských Lázní v USA

  • Lužičtí Srbové (z rubriky Vydejte se s námi po stopách historie)

 

 

Panna Maria stále čeká...

3.listopadu 2008 uplyne 90 let od stržení jejího sloupu v Praze

 

  Letos 3.listopadu si připomeneme smutné výročí, kdy byl před 90 lety v roce 1918 stržen sloup Panny Marie na Staroměstském náměstí v Praze. V sérii článků bychom si chtěli připomenout význam tohoto sloupu. Dnes se zastavíme u historické skutečnosti, proč byl po skončení třicetileté války postaven.

   V  posledním roce třicetileté války 1648 podnikla tři švédská vojska výpravu na dobytí Prahy. S pomocí zrádce kalvinisty Arnošta Otowaldského se Königsimark v noci na neděli 26. července zmocnil Malé Strany a Švédům padla do rukou největší kořist 30 leté války - odhadovaná na tehdy ohromný obnos 12 milionů zlatých, nepočítaje v to věci, a vzácné památky, jež pro sebe uchvátili jednotlivci, a které se vůbec nedají ocenit.

   Hned 26. července staroměstský primátor Fr. Turek a královský novoměstský rychtář Václav Kavka svolali do zbraně měšťanstvo. Zvláště studenti se nadšeně hrnuli do studentské legie - celkem jich bylo 745. Za svého „hejtmana“ si zvolili právníka Jana Kaufera. Byly utvořeny setniny z jednotlivých cechů, z nichž se nejvíce vyznamenali sladovníci a pivovarníci. Ba vznikly i setniny ozbrojených kněží a mnichů. Sto Židů utvořilo skupinu na hašení požárů. Opravdovým vůdcem celé obrany byl jezuita - univerzitní profesor Jiří Plachý z Horšova Týna. Švédové ho nazývali „dlouhým páterem“, poněvadž převyšoval okolí o celou hlavu. Měřil přes dva metry.

   Narychlo vycvičené oddíly obránců se třemi děly odráželi přes 3 měsíce nejlépe připravenou armádu v tehdejší Evropě, vedenou zkušenými generály a vybavenou 60 děly. Hlavní tíha útoků podniknutých v říjnu dolehla na hradby novoměstské po celé jejich délce od Poříčí až k Vyšehradu. Dne 10. a 11. října bylo město zasypáno deštěm střel a ze všech stran bylo bráno útokem. Nepřítel se zmocnil Horské brány a Pražané hned s neslýchanou statečností na ni zaútočili. Házeli na ni smolné věnce, slámu, dříví a střelný prach. „Brána se vzňala a útočníci z ní byli vypuzeni jako vosy z hnízda, zaznamenal kronikář. Na Švédech chytily šaty, seskakovali rychle z hradeb a hledali záchranu v podzemních chodbách.

   Když bylo zamítnuto vyzvání, aby se Praha vzdala, byl na ni 24. a 25. října podniknut útok ze všech nejnebezpečnější. Prudkou dělovou palbou byly hradby na mnoha místech proraženy a 25. října byly naráz zapáleny nálože ve všech podkopech a jejich výbuchy pobořily velké kusy hradeb. Nepřítel zřídil rychle přes příkop a rozvaliny provizorní dřevěné mosty a hnal se pod vedením samého Königsmarka do města. Zdálo se, že Praze nastává poslední hodinka.

   Zvony smutně duněly, děla neustále hřměla, z prachu a dýmu šlehaly plameny hořících domů. Švédové se několikrát vedrali hluboko do města, ale obhájci s napětím všech sil je vybili a ostatní vždy vyhnali znovu ven. Po studentech byli nejstatečnější sladovníci, kteří nechávali Švédy přijít až k sobě a pak je uvítali palcátem.

    Na dušičky - 2. listopadu 1648 došla zpráva, že již 24. října byl ujednán v Münsteru tzv. Vestfálský mír a tak v Praze, kde r. 1618-20 třicetiletá válka začala, teprve roku 1648 skončila. Švédové přiznávají, že jim při útocích zahynulo 5.000 mužů, zatímco Pražanů padlo jen 219 a raněných bylo 475. Uhájení Prahy a Brna jsou nejslavnější činy z konce 30 leté války. Žádné město v celé tehdejší Evropě se nemůže pochlubit tak hrdin­nou obranou.

    Zbožná a vděčná srdce Pražanů připisovala slavné vítězství zvláštní pomoci Boží a přímluvě Panny Marie, kterou tolik vzývali v hrozných chvílích. Proto další generace s nadšením uvítala dekret císaře Ferdinanda III. ze dne 22. dubna 1650 k post­avení sloupu se sochou Panny Marie:

 „Ke stále trvající vděčné památce, že z pouhé milosti Boží toto od tehdáž nepřátelského lidu švédského silně dobýváno Staré a Nové město Pražské k přemožení a podmanění nepřišlo a k tomu cíli, aby přímluvou Nejsvětější Rodičky Boží na budoucí časy od válek a útoků nepřátelských, nakažení morního a jiných neřestí zachováno bylo...“ (Liber decretorum - kniha dekretů, arch. m. č. 753 fol. 259).

   Na sloupu samém byla vytesána slova:Virgini, Genitrici sine originis labe Conceptae, propugnatae et liberatae urbis ergo caesar pius et instus hanc statuam ponit.“ - Panně, rodičce bez poskvrny prvotní počaté, za obhájení a osvobození města, zbožný a spravedlivý císař tuto sochu staví.

   Koncem května r. 1650 s začalo s kopáním základu pro Mariánský sloup. Základní kámen položil hrabě Bernard Ignác Martinic. Sloup byl z jediného kusu žehrovického pískovce, byl vysoký 13 metrů a 23 centimetrů a vážil asi 35 metrických centů. Byl vztyčen 26. září 1650 a 30. září byla na něj postavena socha P. Marie vysoká 2 metry a 10 centimetrů  rovněž z pískovce. Sochu vytesal Jiří Bendl se svým synem Janem Jiřím Bendlem, od něhož pochází také vinařský sloup se sochou sv. Václava při kostele Křížovniků a jezdecká socha sv. Václava na Vyšehradě. Pomáhali jim také sochaři Arnošt Heidlberg a Stanislav Goldschneck. Dole na čtyřech úhlech byli umístěni andělé, přemáhající ďábly a tak znázorňující vítězství pravdy a spravedlnosti nad bludy a neřestmi.

   Zdánlivou souvislost s bitvou bělohorskou se snažil někteří vysvětlit tím způsobem, že vzorem sloupu byl sloup mnichovský od P. Candida, který skutečně dal postavit po bitvě bělohorské bavorský král Maxmilián, jenž byl vůdcem císařské armády.

   Každoročně o svátcích Nanebevzetí, Narození a Neposkvrněného Početí Panny Marie se konaly z Klementin-ské koleje (tehdejší pražské univerzity) průvody k Mariánskému sloupu, ve kterých univerzitní studenti slavnostně nesli rukavice a přilbu kněze Jiřího Plachého, aby tak poděkovali Matce Boží za zachrání Prahy od Švédů. A když v roce 1713 zasáhla Prahu krutá rána morová, jež si vyžádala 20.000 obětí ( dle sčítání z r. 1904 měla Praha 216.800 obyvatel, takže i roce 1713 se dá odhadnou jejich počet na 60 až 80 tisíc). Tehdy - v době moru - po celých 5 měsíců se shromažďovali denně Pražané u Mariánského sloupu a prosili za odvrácení morové rány.

   Obě tyto historické události jasně potvrzují, že Mariánský sloup neměl nic společného s bělohorskou bitvou, jak ostatně hlásal shora uvedený dedikační nápis, vytesaný do sloupu.

(Pokračování v příštím čísle.)

Připravil Karel Chrobák

 

Proč dochází k masovému

přestupu k protestantismu

 

   Na konferenci pro katolické duchovenstvo, která se konala v brazilském městě Botuchatu 22.srpna 2007, přednesl katolický novinář John Vennari projev, který všechny přítomné přímo ohromil, tak bylo rozhodnuto seznámit s tímto projevem co nejširší veřejnost.

 

   Když papež Benedikt XVI. navštívil v květnu 2007 Brazílii, oznámil světový tisk, že se zvláště dotkne problému Jižní Ameriky, kterým je hromadný odchod katolíků do různých protestantských církví. V té době noviny psaly:

1. Protestantští pastoři početně převyšují katolické kněze v poměru 2 : 1.

2. Církev očekávala, že na hlavní papežskou mši svatou na poutním místě Aparaecida přijde 300 až 400 tisíc věřících, ale přišlo jich jen 150 tisíc.

3. V tu samou dobu protestanti konali svůj výroční „Pochod pro Krista“,  Kterého se zúčastnilo 1,5 milionu lidí.

   Kardinál Hume, který řídí Posvátnou kongregaci pro duchovenstvo, prohlásil, že v Jižní Americe se katolíci stávají protestanty.

  

Uvedu zde tři příčiny této tragédie:

 

   První důvod: Musíme uznat, že se Jižní Amerika stala od roku 1950 terčem protestantského proselytismu. Americký jezuita Otec John Harden, který se zúčastnil jako vatikánský pozorovatel zasedání Světové Rady Církví (World Council of Churches) v roce 1957 uvádí, že vedení této rady naléhalo na protestantské misionáře, aby agresivně pracovali na obrácení katolíků. Světová Rada Církví si dobře uvědomovala, že Jižní Amerika je převážně katolická a vzala si za cíl zlomit sílu katolické církve v Jižní Americe.

   Druhý důvod: Nelson Rockefeller multimiliardář, globalista a humanista uveřejnil v letech 1967-1970 posudek o Jižní Americe. Zde uvedl, že katolická církev v Jižní Americe není příznivě nakloněna Spojeným Státům, a proto „my“ musíme podporovat vznik nekatolických protestantských sekt v Jižní Americe. A Rockefeller poskytuje velké sumy peněz na šíření protestantismu v Jižní Americe.

   Nyní rozvedu třetí, nejdůležitější příčinu: Musíme přiznat, že tato protikatolická kampaň v Jižní Americe by nemohla být úspěšná, pokud by se jí katolická církev snažila zabránit, a pokud by věřící – kněží i laici rozvinuli odhodlaně prapor bojující církve a zahájili protiofenzivu. Zde však došlo k něčemu, co způsobilo, že mnoho našich vlivných církevních osobností opustilo pojem bojující církve, že mnoho našich vlivných církevních osobností se bálo dát se do boje s protestantismem. Hlavní příčinou, která účinně dusila katolickou výbojnost a nakonec zlikvidovala protiprotestantské aktivity a nechala církev napospas protestantskému pustošení byl II.vatikánský koncil se svým novým duchem ekumenismu.

   Tento nový duch ekumenické spolupráce s protestanty účinně zničil štít katolické obrany proti bludům protestantismu a racionalismu.

   Tento nový duch také odstranil vyhlašování anathemat – exkomunikací, tedy vyloučení z plného společenství církve. To se děla v duchu myšlenky, že církev nechce odsuzovat, ale chce podporovat pozitivní stránky víry.

   To je ovšem proti duchu samotného Krista. Pán Ježíš totiž nejen přikázal apoštolům: „Jděte a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i syna i Ducha svatého,“ ale také pronesl anathema – odsouzení: „Kdo uvěří a pokřtěn bude, spasen bude, kdo však neuvěří, bude zavržen.“

   Teolog Romano Amerio, který byl odborníkem na II.vatikánský koncil, a kterého obdivuje i papež Benedikt XVI., se k novému náhledu neodsuzovat bludy vyjádřil následovně:

    „Pokud se odvoláváme na princip milosrdenství oproti přísnosti, zapomínáme na skutečnost, že snaha církve potřít blud je vlastně skutkem milosrdenství, protože, když je blud vyvrácen, mhou se ti, kteří v něm setrvávají napravit a ostatní jsou chráněni, aby do něho neupadli.“

   Nový ekumenický duch ovlivnil zhoubně katolickou náboženskou nauku. V pokoncilové době se pokládalo za urážku vůči protestantům učit, že katolická církev je jedinou pravou církví. V důsledku toho první věcí, která zmizela z výchovy mladých katolíků, byla solidní katolická apologetika (obrana) toho, že katolická církev je jediná pravá církev, ustanovená Pánem Ježíšem.

   A tak nyní máme celé dvě generace katolíků, kteří nebyli vzděláni v této pravdě. A já se odvážím říct, že máme nyní také celé dvě generace seminaristů, kteří nebyli vzděláni v této pravdě.

   Dovolte, abych zde uvedl své vlastní zkušenosti. Narodil jsem se v roce 1958 a navštěvoval jsem 13 roků katolické školy – mateřskou školku, základní školu a střední školu. Byl jsem ve škole během II.vatikánského koncilu a jeho následujících reforem. Do svých 23 roků jsem nikdy neslyšel o katolické apologetice. Ve škole jsem nikdy neslyšel ve vyučování, že katolická církev je jediná pravá církev Ježíše Krista. A s lítostí musím přiznat, že kdybych se měl opírat o to, čemu jsem se naučil za 13 roků v katolické škole, tak bych již dávno svou víru ztratil. Podávalo se nám evangelium nezavazující, rozmělněné, jež nemělo žádnou páteř a obraz skutečného života. Já jsem se vzdělával ve víře ze starých knížek, které měli doma moji rodiče a z intenzivního soukromého studia.

   S novým ekumenickým duchem, který byl propagován koncilem, se již většina katolických duchovních nebránila protestantismu. Neučila jako dříve, že katolická církev je jedinou pravou církví založenou Pánem Ježíšem. Musíme si uvědomit, že bez této solidní výchovy byli věřící ponechání bez obrany, kterou nutně potřebují, aby odolali agresivnímu postupu protestantismu.

 

Jak postupovat

v protireformační kampani

 

   Co doporučit, jak postupovat v této bezútěšné situaci. Jsem přesvědčen, že je nutná mohutná katolická vzdělávací kampaň, která by zdůraznila pravdu, a to naprosto nekompromisně, že katolická církev je jediná pravá církev, která byla ustanovena Ježíšem Kristem, a že katolík, který opustí katolickou víru a připojí se k protestantské sektě, nespasí svou duši. Katolík, který opustí svou církev kvůli protestantské, na sebe nutně uvaluje odsouzení tridentského sněmu spojené s anathematem – vyobcováním.

  

Je to z následujících důvodů:

 

   Protestanti neuznávají svátost smíření.

   Tridentský koncil neomylně učí: „Kdo hlásá, že zpověď katolické církve není pravou a potřebnou svátostí ustanovenou Kristem, naším Pánem, aby usmířila věřícího s Bohem, kdykoli po křtu upadne do hříchu, anathema sit – budiž vyobcován.

 

   Protestanti neuznávají skutečnou přítomnost Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti oltářní.

   Tridentský koncil neomylně učí: „Kdo popírá, že Nejsvětější svátost oltářní obsahuje opravdově, skutečně a podstatně tělo a krev spolu s duší a božstvím našeho Pána Ježíše Krista, tedy celého Krista, ale tvrdí, že je v ní jako náznak nebo obrazně nebo jako zvláštní síla, anathema sit – budiž vyobcován.

 

   Protestanti nevěří ve Svatou oběť mše svaté.

   Tridentský koncil neomylně učí: „Kdo hlásá, že oběť mše svaté je pouze obětí chvály a díků nebo je pouhou připomínkou oběti vykonané na kříži, ale ne smírnou obětí anebo, že z ní má užitek pouze ten, kdo je na ní přítomen, a že nemá být obětována za živé a mrtvé, za hříchy, nemoci, odčinění a jiné potřeby, anathema sit – budiž vyobcován.

   To jsou pravdy naší katolické víry, které musí být předkládány ne hrubým a bojovným, ale pevným a laskavým způsobem a musí vždy ukazovat věřícím velkou lásku Boží v jeho utrpení a smrti na kříži, jeho lásku v ustanovení církve a v daru sedmi svátostí.

   Nyní chci uvést několik základních bodů katolické apologetiky. To, co zde uvedu, bude jistě užitečné pro naše věřící.

   V této apologetice chci jasně zdůraznit o stanoviskách a ne osobách. Mám zde na zřeteli stanoviska katolická proti protestantismu. Jsem si jistý, že všichni známe protestanty, kteří jsou vzorem přirozených ctností a také známe katolíky, kteří nežijí podle zásad a požadavků své víry. Ale v apologetice se ne-jedná o chování osob, ale o podstatě věci, o pravdách víry.

 

   Nyní začneme se základním protestantským principem, který říká:

 

Pouze samotná bible

je jediným pravidlem víry!

 

   Protestant věří, že stojí na pevném základě, protože říká, že přijímá bibli a pouze bibli jako jediné pravidlo víry. To je ústřední protestantské dogma. A tak první otázkou bude: jak udržitelné je toto protestantské dogma? Stojí protestant opravnu na pevném základě, když věří, že sama bible je jediným pravidlem víry?

   Velmi známý konvertita ze Spojených států Scott Hahn, protestantský pastor, který se stal katolíkem, nám popisem svého obrácení pomůže odpovědět na tuto otázku.

   Dr. Hahn byl presbyteriánským duchovním, který byl v semináři zásadně protikatolický. Během svého působení jako pastor se zaměřil do hloubky na studium Písma svatého, protože chtěl, aby jeho promluvy byly zcela proniknuty výroky z bible.

   Čím více studoval Písmo svaté, tím více poznával, že katolíci si obzvláště váží učení nejstarších církevních otců – sv. Jeronýma, sv. Bazila, sv. Augustina a dalších, kteří byli hluboce zakotveni v Písmu svatém. A tito církevní otcové byli katolíci a každý z nich slavil oběť mše svaté.

   Nechci zde rozvádět celé jeho obrácení, ale soustředím se na důležitý moment, který způsobil jeho obrácení. Stalo se to při vyučování. Jeden z jeho nadaných studentů mu položil otázku: „Dr. Hahne, vy víte, že my protestanti věříme, že pouze bible je jediným pravidlem víry a proto následujeme pouze bibli a ne bibli a tradici?“

   Hahn odpověděl. „Ano.“

   A student pokračoval: „Dobře, ale kde je toto v bibli řečeno?“

   Hahn odpověděl: „To je hloupá otázka!“

   Jakmile to však Hahn řekl, uvědomil si, že nikdy před tím neodpověděl studentovi takovým urážejícím způsobem, ale důvod, že tak odpověděl byl, že ve skutečnosti neměl odpověď na jeho otázku.

   Aby zachránil situaci, Hahn pokračoval: „A co 2. list Timotejovi 3, 16?“

   Student mu však oponoval: „Ne! 2. list Timotejovi  3, 16 říká: Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti. Zde stojí, že Písmo je dobré, ale neříká se zde, že musíme věřit pouze Písmu.“

   Potom Hahn řekl: „Podívej se na to, co řekl Pán ohledně tradice u Matouše v kapitole 15.“

   A student mu opět odpověděl: „Ale ne! Pán neodsoudil všechnu tradici, ale odsoudil zkorumpovanou tradici farizeů.“

   Když po několika dalších citacích z Písma svatého nebyl Hahn schopen studentovi odpovědět, ukončil hodinu s poukazem, že bude příští týden pokračovat.

   Toho dne se Hahn vracel domů s pocitem úzkosti, že nedovedl studentovi odpovědět na jeho otázku.

   Po příjezdu domů se spojil telefonicky s nejvýznamnějšími protestantskými teology ve Spojených státech a položil jim otázku: „Asi jsem zaspal tuto část mé seminární výuky, ale vy víte, že my protestanti věříme jedině v bibli a ne v bibli a tradici – kde je toto v bibli řečeno?“

   A každý z těch protestantských učenců odpověděl: „Jaká to hloupá otázka!“

   Pak se každý z těchto profesorů odvolával na totéž místo jako Hahn 2 Tim 3, 16 a Hahn odpověděl jako student: „Ne, zde svatý Pavel pouze říká, že Písmo je dobré, ne že musí být jediným pravidlem víry.“

   Každý z profesorů se také odvolával na slova Pána Ježíše v 15.kapitole Matoušova evangelia a Hahn opět odpověděl jako jeho student: „Ne, náš Pán neodsoudil všechnu tradici, ale pouze zkorumpovanou tradici farizeů.“ A dál Hahn pokračoval, že svatý Pavel nás učí v listu Soluňanům: „nuže tedy, bratři, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.“ ( Sol 2, 14)

   A na to všichni ti učenci a věhlasní protestantští teologové neměli odpověď.

   A tehdy Scott Hahn poznal, že základní princip protestantismu: Jenom bible a pouze bible je vlastně nebiblický – není založen na bibli – je to princip, který se v bibli nikde nenachází.

 

Historie dokazuje, že

Bible není jediné pravidlo víry

 

   Za druhé princip: „pouze bible je jediným pravidlem víry“nemůže být skutečným principem křesťanství, protože nemá podklad v historii křesťanství.

   Jak poznávali první křesťané svoji víru?

   Jak jim byla víra předávána?

   Jak přikázal Pán Ježíš apoštolům, aby předávali víru a pravdy potřebné ke spáse?

   Přikázal jim: „Jděte a učte všechny ná-rody a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Petrovi řekl: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev.“ (Mat 16, 18) A svatý Pavel jasně řekl, že je to církev, která je sloupem a oporou pravdy. (1 Tim 3, 16)

   Pán Ježíš dal Petrovi autoritu a pověřil apoštoly, aby kázali v jeho jménu: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ (Jan 20, 21)

   Náš Pán sám nenapsal žádnou knihu, ani neřekl svým apoštolům: „Sedněte a napište bible a rozšiřujte je po celém světě, ať si každý čte svou bibli a sám ji posoudí“, což je podstatou protestantismu, kdy každý jedinec čte bibli a sám rozhoduje, jaké jsou křesťanské pravdy. Ne! Jak jsem řekl, náš Pán ustanovil církev, aby učila jeho jménem: „Kdo slyší vás, slyší mne a kdo odmítá vás, odmítá mne.“ (Luk 10, 16) A dále: „Jestliže však neuposle-chne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.“ (Mat 18, 17)

   Církev a víra existovaly dříve, než byl napsán Nový zákon. Pouze pět z dvanácti apoštolů něco napsalo. Církev učila a udělovala svátosti, apoštolové odpouštěli hříchy, v církvi vyvstávali mučedníci a to o sedm až deset roků dříve než bylo napsáno jediné písmenko Nového zákona.

   Církev už byla rozšířena po celé tehdy světové římské říši, než byl napsán Nový zákon. My jsme měli katolické světce a mučedníky dříve než jsme měli evangelia a epištoly.

   První evangelium sv. Matouše bylo napsáno asi 7 roků po nanebevstoupení Páně, další evangelium sv. Marka bylo napsáno asi 10 roků, svatého Lukáše 25 roků a svatého Jana 63 roků po nanebevstoupení Páně. Apokalypsa byla napsána 65 roků po tom, kdy Pán Ježíš vstoupil na nebesa. A všechno bylo napsáno, jak zdůrazňuje papež Lev XIII. Pod vedením Ducha svatého.

   Jak se tedy první křesťané stali křesťany a jak spasili své duše? Četbou bible? Ne, vždyť Nový zákon tehdy ne-existoval.

   Víme, že Nový zákon nebyl kompletní až 65 roků po nanebevstoupení Páně. Ale to není všechno.

   Více než 300 roků neměla církev všechny části bible zařazeny do jedné knihy. A to nás vede k otázce autority.

   Pokud mi dáte knihu, která se nazývá bible a budete mi tvrdit, ze všechno v této knize je neomylným Božím slovem, bude mou první otázkou: „Kdo to říká?“

   Knihy se nepíší samy. Knihy jednotlivých autorů se samy nezařazují do sou-borného díla a samy se neprohlašují za psané Boží slovo.

   To rozhodně ne. Ale může to udělat někdo nebo nějaké společenství, kterému sám Bůh dal autoritu učit a to učit jeho jménem neomylně. Pouze taková autorita mi může potvrdit, že tato kniha je psané neomylné slovo Boží.

   A byla to katolická církev na koncilu v Kartágu roku 397, která pod vlivem Ducha svatého rozhodla o kánonu Nového zákona; které knihy jsou božsky inspirované a které nejsou.

   Jistě víte, že existují četná evangelia a listy, které byly napsané dobrými a svatými lidmi, ale nejsou inspirovaným Božím slovem (například listy sv. Klementa). Některé z těchto knih jsou čiré výmysly, jako evangelium Pilátovo a Nikodémovo. A byla to katolická církev, která rozhodla, které knihy byly božsky inspirované a které nebyly. Byla to katolická církev, která dala dohromady Nový zákon a připojila jej ke Starému zákonu a dala světu bibli. Byla to katolická církev, která vytvořila bibli, nebyla to bible, která vytvořila katolickou církev. Katolické náboženství je jediné náboženství, které může odpovědět otázku: „Kdo říká?“ – což znamená: „Kdo říká, že bible je slovo Boží?“

 

Na scéně se objevuje Gutenberg

 

   Pokud víru získáváme pouze na základě četby bible, pak je tato skutečnost spojena s vynálezem knihtisku, což se stalo v polovině 15.století Janem Gutenbergem. Před tím se všechny knihy opisovaly ručně. Byla to úmorná, načas náročná a také nákladná práce. Tehdy nebylo možné, aby každý katolík dokonce ani každá katolická rodina měla bibli. Ve skutečnosti došlo k rozšíření bible až v průběhu posledních čtyř století.. Co tedy měly dělat ty miliony katolíků, kteří žili v předchozích stoletích a kteří často neměli v průběhu celého svého života možnost číst bibli?

   Protestantská teorie „Pouze bible“ – což znamená, že sama bible stačí jako cesta ke spáse – předpokládá, že bible by měla být dostupná všem lidem od prvopočátku křesťanství. My však víme, že tomu tak nebylo. Poznali jsme, že knihy Nového zákona byly napsány až později po Nanebevstoupení Páně, poslední asi až po 65 letech. Křesťanský svět měl kompletně sestavenou bibli až v roce 397 a masového rozšíření dosáhla bible až v druhé polovině  15.století. Tedy princip „Pouze bible“ nemá historické odůvodnění.

 

Rozpor s rozumem

 

   Princip „Pouze bible“ je také v rozporu s rozumem. Pokud mi dáte knihu a řeknete mi, že všechno v té knize je psané slovo Boží a já ji mám číst a věřit, že sama bible mě přivede ke spáse, pak první věc, co vám řeknu bude: „Dobře, nechte mě být, dal jste mi právě bibli a já sám poznám její správný smysl.“ Toto je podstata protestantského chápání bible. Pokud půjdete do luteránského shromáždění, uslyšíte tam výklad bible podle Martina Lutera. Když navštívíte metodistické shromáždění, bude vás čekat výklad bible podle Johna Wesleyho. V presbyteriánském shromáždění se setkáte s výkladem bible podle jejich zakladatele Johna Knoxe.

   Pokud budete členem protestantské církve, pak není důvod, proč byste nemohli ve shromáždění povstat a říci kazateli: „bratře, věřím, že nejdeš v pravdě. Tvůj výklad je špatný. Já jsem našel správný!“ A pokud budete dost horliví, výmluvní a opravdu odhodlaní, pak si můžete založit svoji vlastní protestantskou církev, protože právě tak ony všechny začaly

   Zde vidíme, jaké jsou následky soukromého výkladu Písma svatého. Protože podle protestantské zásady, že každý kdo čte bibli ji může sám vykládat, je logickým závěrem, že může vzniknout tolik protestantských církví, kolik je jedinců. Pro ně neexistuje církev ustanovená Ježíšem Kristem, aby v jeho jménu učila. Zde není Bohem ustanovená autorita, která by nám řekla, že můžeme udělat chybu.

   Toto je jeden z mnoha důvodů, proč se nemohu nikdy stát protestantem. Je vidět, že princip „Pouze bible“ neodpovídá samotnému Písmu svatému, že princip „Pouze bible“ nemá historický podklad a že princip „Pouze bible“ také odporuje rozumu, neboť vede k tisícům navzájem si odporujícím výkladům a je v rozporu s tím, k čemu založil Pán Ježíš svou církev.

 

Bible ze mě udělala katolíka

 

   Jedním z protestantů, který nakonec objevil pravdu, je Pavel Whitcomb, který byl protestantským duchovním, a kterého intenzivní studium Písma svatého přivedlo k poznání, že katolická církev je pravou církví ustanovenou v bibli. Popisuje to v knize: „Bible ze mě udělala katolíka“

   Pan Whitcomb studoval Písmo svaté tzv. korelační metodou, to znamená metodou vzájemných vztahů. Tato metoda postupuje následovně: Studující se zaměří na určitý pojem v Písmu svatém a potom hledá v celé bibli všechna místa, která s tímto pojmem souvisejí, aby tak našel biblickou pravdu, co ten pojem znamená. Když pan Whitcomb použil tuto metodu pro slovo „církev“, objevil něco neočekávaného. Shrneme to zde do čtyř bodů:

   1. Jeho prvním objevem bylo, že „církev“ je definovaná v bibli jako „jedno tělo“ – a to nejen lidské tělo, ale jako Boží tělo – tajemné tělo samotného Krista. „On je hlavou těla – totiž církve.“ (Kol 1, 18) „Vy jste tělo Kristovo a každý z vás je jedním z jeho údů.“ (1 Kor 12, 27) „Vždyť jsme údy jeho těla.“ (Ef 5, 30)

   2. Pan Whitcomb také objevil, že tato církev není rozděleným tělem, ale „sjednoceným tělem“.  „A bude jedno stádce a jeden pastýř.“ (Jan 10, 16) „A slávu, kterou jsi dal mě, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno.“ (Jan 17, 22) „Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterém jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest.“ (Ef 4, 4-5)

   3. Dále poznal, že tato církev musí být církví učící a nejen to, ale „církví neomylně učící“. „ Ježíš k nim přistoupil a promluvil: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mat 28, 18-20)

   4. Získal přesvědčení, že „Pán Ježíš přislíbil Boží ochranu této učící autoritě“. „To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.“ (Jan 14, 25-26) „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mě svědectví. Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou do začátku.“ (Jan 15, 26-27) „Píšu ti o těchto věcech. Kdybych se opozdil, abys věděl, jak je třeba se chovat v Božím domě, v církvi živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy.“ (1 Tim 3, 14-15)

   Když si Whitcomb toto všech uvědomil, prohlásil: Byl jsem velmi znepokojen poznáním této biblické pravdy... protože jako protestant jsem nebyl členem učící církve, tím méně neomylně učící církve, protože taková církev v protestantském systému neexistuje. Církev jejímž jsem byl členem, jako jiné protestantské církve tvrdila, že bible je jedinou autorizovanou rozdavatelkou a učitelkou pravdy a pokud máme být spaseni, musíme se naučit z bible, co je potřebné k naší spáse.

   Pan Whitcomb dodává, že podle protestantské víry je jedinou povinností církve dát věřícím do ruky bibli a těm, kteří uznávají Krista jako Pána a Spasitele poskytnout místo ke společné modlitbě. A to bez ohledu na to, že v první čtyřech stoletích nebyla ještě kompletní křesťanská bible publikována, že dalších tisíc roků byl mezi věřícími nedostatečný počet biblí, protože neexistoval knihtisk, a bez ohledu na to, že ti, kteří učinili z bible jediné pravidlo víry, přišli se stovkami navzájem si odporujících výkladů, přestože bible sama říká, že kdo ji vysvětluje privátně, vysvětluje ji špatně: „V listech Pavlových jsou místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení ve víře to překrucují – a dělají to tak s Písmem vůbec – ke své vlastní zkáze.“ (2 Petr 3, 16)

   Stručně řečeno, pan Whitcomb výborně vysvětlil, že jediná církev, která se shoduje s církví, jak je popsána v bibli, je církev katolická. Také připomněl, že v bibli není napsáno úplně všechno, jak to dosvědčuje evangelista sv. Jan: „Je však ještě mnoho jiných věcí, které Ježíš vykonal. Kdyby měla být vypsána každá zvlášť, myslím, že by celý svět neobsáhl knihy o tom napsané.“ (Jan 21, 25)

   Byla to katolická církev, vybavená neomylnou autoritou, kterou dostala od Pána Ježíše, která nám dala bibli a také díky autoritě katolické církve víme, že bible je pravým slovem Božím. Proto sv. Augustin ve čtvrtém století prohlásil: „Já sám bych nevěřil evangeliu, kdyby mě k tomu nepohnula autorita katolické církve.“

   Pojednal jsem krátce o důležitých bodech a nezbývá mi čas, abych zde předložil biblické podklady pro modlitbu k andělům a svatým a pro úctu k Matce Boží a další pravdy katolické nauky. Ale znovu opakuji, že solidní katolická protireformační apologetika je dnes důležitější než kdy před tím.

 

Nenapodobujte protestanty

 

   Myslím, že je nutné si uvědomit, že ve snaze zastavit odliv katolíků k protestantismu, nesmíme napodobovat protestantské způsoby, ale spíše naše světce. Světec, na kterého bych zde rád poukázal, je svatý Antonín Maria Klaret, který působil v Latinské Americe jako arcibiskup v Santiagu na Kubě, a byl proslulý darem zázraků a čtením v lidských srdcích. Chtěl bych zde připomenout, jak dal dobrou lekci jednomu knězi v Madridu ve Španělsku před tím, než odejel na Kubu. Španělský kněz Don Hermenegildo byl známý svými výmluvnými kázáními. Jednoho dne měl skvělé a procítěné kázání, na kterém byl přítomen sv. Antonín Klaret. Don Hermenegildo sklidil za své kázání mnoho pochvaly, avšak arcibiskup ho nepochválil a nepozorovaně odešel. To Dona Hermenegilda značně zneklidnilo, takže hned následujícího dne brzy ráno zašel k svatému Antonínu Klaretovi. Don Hermenegildo arcibiskupa oslavil: „Promiňte, vaše excelence, že vás obtěžuji touto časnou nevhodnou návštěvou, ale potřebuji ulehčit svému srdci. Celou noc jsem nespal. Řekněte mi, arcibiskupe, nelíbilo se vám moje včerejší kázání? Vaše mlčení bylo pro mne varováním a odsouzením.“ Svatý Antonín Klaret, plný opravdové lásky, ho chtěl potěšit a povzbudit, ale zároveň mu chtěl dát důležitou radu. Světec mu odpověděl: „Done Hermenegildo, řekněte mi, kázal jste někdy o spáse duše a strašném neštěstí být zavržen?“ „Ne, vaše excelence, ještě jsem nekázal o něčem podobném.“ „Kázal jste o smrti, o soudu, o pekle, o nutnosti obrácení, o vyhýbání se hříchu a o činění pokání?“ „Ani o těchto věcech jsem přímo nekázal.“ „Dobře můj příteli, poněvadž jste mě o to požádal, řeknu vám upřímně, vaše kázání se mi nelíbilo a ani nemohu schvalovat způsob kázání těch, kteří ve svých promluvách opomíjejí tyto velké pravdy křesťanství, ale pouze se o nich povrchně zmíní, aniž by to obrátilo duše. Já si nemyslím, že taková kázání jsou dobrá a náš Pán Ježíš Kristus je schvaluje.“

   Don Hermenegildo v tichosti naslouchal a krátce na to byli lidé v Madridu svědkem radikální změny slavného kazatele. Dříve věřící tleskali výmluvnosti Dona Hermenegildo, nyní však byli pohnuti k pláči a opravdové kajícnosti.

   A náš vzor svatý Antonín Maria Klaret přišel na Kubu v roce 1850 a byl tam 6 roků. V tomto krátkém čase obnovil materiálně i duchovně upadající arcidiecézi Santiago. Více než zdvojnásobil počet farností, znovu otevřel diecézní seminář, z něhož za posledních 30 let nebyl vysvěcen ani jeden kněz, pozvedl morálku a horlivost kléru a také pomohl k otevření četných řeholních domů, které byly dříve zavřeny a zákonem zakázány. Jistě se můžeme učit z pečlivého studia života tohoto světce, jak si počínat v dnešní době.

   Končím tím, že věřím, že solidní katolická protireformační apologetika, věrnost poselství Panny Marie Fatimské a použití přístupu, zbožnosti a misijní horlivosti světců jako byl svatý Antonín Maria Klaret, nám pomůže evangelizovat lidi a znovu získat katolickou Latinskou Ameriku katolické víře!

John Vennari

Přeložil Karel Chrobák

Poznámka překladatele:

Brazílie je jediná země Latinské Ameriky, kde se mluví portugalsky. V této bývalé kolonii Portugalska je také, více než kde jinde, uctívána Panna Maria Fatimská.

 

 

 

© V.H. productions